Strýc Sodovkář zemřel - Bóže, to se stává aji v lepších rodinách, prohlásil můj parťák a soused Čenda. Jenže u nás byl průser, strýc Sodovkář natáhl brka s babou v posteli. Prostě když byli v nejlepším- heknul a byl v pánu. Hergot, a to byl fakt průser.
Teta Heda byla odjetá k sestře. Sám jsem ji vezl na nádraží. Týden jsme se strýcem kuli pikle, jak ji odlifrovat, aby byl vzduch čistý.
Doma jsem vždycky čapl pruty, jako že jdu na ryby a tradá za strýcem.Krmil mě plány jak z Pentagónu. Občas vytáhl z plechové piksle zázvorku a do ulemtaných sklenic nalil firemní sodovku. Zůstal jsem pro něho klukem. Hlad jsem měl jak yeti na odborářské rekreaci. Chlemtal bych pívo, až bych si urval játra.
Strýcovi bylo trochu přes osmdesát, vedl firmu a měl zálusk na skvělou milenku.
„Přijede vlakem, večer, rozumíš,“ šeptal mi, „ty pro ni přijedeš, naložíš ji do auta. Rozumíš, odvezeš ji za mnou na chatu. A ráno, rozumíš, ještě za tmy, ji odvezeš zase zpátky na nádraží, posadíš do vlaku . A ona bude houby vědět- kde byla, jak byla, s kým byla. Rozumíš?“
Zdálo se mi to praštěný.
„Copak je slepá, nepozná až ji povezu v mým hadraplánu ?“ povídám.
„Pravda, já zapomněl, že nemáš pořádné auto. Půjčím ti moje,“ přitakal strýc.
„Na tvým máš název firmy jak prase.“
„Pravda, pojedeš taxim,“ rozhodl.
„A chatu si určitě nesplete s Grand hotelem,“ dodal jsem.
„Jéžišmarjá, vidíš, člověk néni nikdy dost opatrný,“ zabědoval.
Tetě Hedě jel vlak v pátek tak akorát. Našel jsem v jízdním řádu výhodné spojení. Strýc přesto nebyl spokojený.
„Co je napsané – tomu nevěř. Raději běž na nádraží a každého ajznboňáka se zeptej, jak se věci mají. Rozumíš?“
„A nebylo by lepší, kdyby letěla letadlem?“ napadlo mě.
„Myslím, že by byla příliš v rukách božích. A to nemůžeme dopustit.“
Takže znova vlakem. Jenže v pátek bylo třináctého.
„A co má být, bóže, třináctého,“ durdil jsem se.
„Jen nechej,“ strýc věděl svoje. „Pěstuju na zahrádce jahody. Každý rok jich sklidím kila, rozumíš. A loni jsem první jahody sklidil v pátek třináctého, rozumíš. Chlapče, takovou kopřivku jsem dostal, že mě ještě dneska pálí celé tělo.“
Ve středu byl ještě proti. Ve čtvrtek už souhlasil. Těšil se na milenku. Ale trápila ho tetina bagáž.
„Víš, nejlepší by to bylo tak – vezmeš její kufry a zaneseš je na poštu.“
„A proč ?“ nechápal jsem.
„Rozumíš, ve vlaku je to nepohodlné. Nejlepší bude poslat kufry poštou.“
„Strejdo, kufry nýst na poštu je ta stejná štreka jako na nádraží.“
„Chlapče, dělej jak myslíš, ale já jsem vždycky dával kufry na poštu.“
„A kdy to bylo naposled ?“ rýpl jsem si.
„No, nedávno, rozumíš. Počkej, tak to bude takových, jářku – třicet let.“
Tím byla otázka kufrů vyřešena. Nastal ovšem problém s jízdenkama.
„Musíte jít brzo,abyste dostali místo,“naléhal .
„Já koupím místenku,“ dušoval jsem se.
„No, to můžeš. Ale nejlepší by bylo aji s tou místenkou jít brzo. Rozumíš?“
Všecko by nakonec klaplo, kdyby strýc Sodovkář při šukačce neexnul.
Klečačky, se dvěma prsty přilepenými na krucifixu, musel jsem přísahat, že ta ochechule, flundra, rozhoďnožka, rajda – je moje milenka. Teprve pak se tetě Hedě krapet ulevilo a mohl být funus.
Tak jsem přišel o strýce a vyfasoval notně postarší milenku. Akorát si říkám, jestli její věk není náhodou nějaká poloha z Kámasútry..
Dobrý den. A zítra ještě lepší..
