-Ty seš voda mýho života…Nesmíš umřít, kamaráde! Když vám tohle řekne chlap, co zaručeně není bukva, letí vám hnedka vláha do vočí, ježej se chlupiska po celým těle.
Randil jsem zrovna s jednou. Měla všecko príma kvalitu. Netrojčila. Žádný handrkování. Dělala u spojů. Úžasně rychlá. Radši jedla než mluvila.
Pro někoho hotovej ideál. Pro mě brzo velký kulový s handsfree sadou navrch.
S citama byl jsem na mizině. Jakoby mi šlohla radost ze života. Sakumpikum.
Pocházela z vyloženě harmonický rodiny. Tatínek se voběsil v předsíni na žebřinách. Matinka, šlapka čtvrtý kategorie, trajdala po ulicích jen v mlze a děsným šeru. Brácha v cizinecký legii.
Jak povídám – česká rodinná idyla.
Člověk má se prej aspoň jednou za rok zrubat jak to hovado. Je to dobrý pro zdraví duše.
Já chlastal vobden, dokavaď jsem nechytl pořádnou ťafku.
Nemoh jsem se spojařky zbavit.
Zas řádně navátej, vomylem vyzunkl jsem pleťovou masku, kterou vona pichla do ledničky mezi jogurty s aktivní biokulturou.
Hergot, to byla síla. Při mým zhuntovaným zdraví- motal jsem se jak nedonošený děcko.
A byl jsem ve špitále zase nasáčkovanej.
Primář Kódl Krupár, jinak šaman hokejistů, vztekle tloukl pěstí do futer vordinace:
„Začínáš mě krkat, kamaráde!“ hulákal na chodbu vycíděnou savem. „Chlap z řádné rodiny odchází z tohoto světa po meči či po přeslici… Kdežto ty budeš prdět do hlíny asi po chlastu!“
„Kódle, já nejsem zlej člověk,“ blekotal jsem vomluvně.
„Tos mě uklidnil!“ durdil se dál.
„Mám na tebe hypotetickou votázku,“ tahal jsem ho za fusakli, aby mě nevylil.
Bylo mi příšerně. Ve špitále jsem chtěl zůstat na každej pád.
„Kódle, čistě teoreticky,“ huhlal jsem, „co kdybych vyhrál pár melounů… Kolik myslíš, že bych dal na blaho špitálu?“
Kódl nejevil zájem vo milodary. Bušil do futer s ještě větší zuřivostí:
„Poradím ti ryze prakticky,“ řval,“ jdi se vycpat! Ušetříš nám jenom práci!“
Co vám mám povídat. Aji sestry za mě vorodovaly. Hotový palestinský plačky.
Doktoři do mě čumí hezkejch pár pátků. Bádaj, co se mi podělalo. Lezou do mě horem dolem. A furt nic. Stohy vyšetření, stohy zpráv. Vejsledek žádnej.
Nedělám s tím štráchy, což taky není řešení. Vovšem, prosím vás, kdo by měl v lásce chmurný stránky života ? Jsou dny, kdy jakoby se mi zastavil komplet vercajk v těle. Furt někam padám. Źádná hitparáda.
Vobčas beru kramle. Musím, aji když jsem vóbr špatnej.
Inhaluju chlast v domovským šenku.
Hnedka u pípy si dám čochtana. Pivo bez pěny, silný jak bejk. A ke stolu další půllitřík šnytu neboli koštu, což je učiněnej lék s bohatou pěnou. Je tam všecko, co člověk potřebuje ke zdraví. Vitamíny, proteíny a ta voda převařená – hotová slast.
Než ztuhnu jak čínský nudle.
Chlapi mě pak táhnou jak padlýho anděla rovnou z hospody do špitálu, aby máti neměla šanci na svoje jamrání.
Chtěl jsem vám ešče říct… Vovšem podržte se něčeho, napřed vám povím, jak mě to prvně miglo.
Mraky byly nízko. Ouplně jak na ňákým vobrazu. Skláněla se nade mnou černovlasá baba. Nevytrhaný vobočí, na vočích velký víčka – skoro klapky jak velbloudice.
Sádlila mi cosi mokrýho na čelo. A ňákej mužskej protivnej hlas kafral:
„Vítr nechytíš. Prevít, fouká jak se mu zachce.“
A prděl u toho jak stará veverka.
Cejtil jsem děsivej smrad, bylo mi šoufl.
„Popopóóó, vypadáš nedostižně, kamaráde,“ sklonil se ke mně ten hlas.
Byl to Kostas.
„Sežeň doktora,“ vyrazil jsem.
„Zbytečná práce. Máme sebou kapacitu. Všechno jde jako po másle,“ ujistil mě.
„Co blázníš… Tyhle fóry si nech,“ zaúpěl jsem.
„Máš vobrovskou kliku, ani netušíš jakou…Eleni, dvojnásobná doktorka tě postavila na nohy. Vodbornice na mrákoty. V Aténách vyhrála konkurs druhý i první pomoci.“
„Kostasi, neser mě, já snad umírám!“ hlesl jsem, jelikož do mě vlezla děsná úzkost aji strach.
„Jenom klid. Pravda, vypadáš trochu divně… Ale Mick Jagger takhle vypadá už padesát let. A furt žije,“ chlámal se Kostas.
Celej von. Tohle na něm bylo krásný. Chvíli jak děcko, chvíli jak chlap. Krapet kecal, vlastně kecal v jednom kuse. A hulil. A smrděl řeckým ouzem. A voněl láskou k životu. Vždycky si přitáh z jihu ňákou krásnou babu. Černou, smyslnou. A každýho si dřív nebo pozdějc votočil kolem prstu.
„Kostasi, je to v háji! Něco se děje, někam padám…“
Kostas vyboulil voči, nadechl se mocně jak akvabela a spustil:
„Počkej, počkej, já jsem na tebe zvyklej. Mrtvej mi budeš prd platnej. Já tě potřebuju. Musíš bejt k mání. Jinak by nebyla taková prdel.
Ty seš voda mýho života. Nesmíš umřít,kamaráde!“
Vnímal jsem ho aji z velký dálky.
Vovšem když vám tohle řekne chlap, kterej zaručeně není bukva – letí vám hnedka vláho do vočí, ježej se vám chlupiska po celým těle a prackama se potřebujete chytnout něčeho, abyste ten metál unesli.
Čapnul jsem Eleni za prsa.
Vona mě drapsla za frňák. Druhou rukou mi vytočila hubu do kornoutu. Načež mi frkla jazyk mezi zubiska.
Panenkomarjá, tohle bude můj konec, napadlo mě.
Načež mi dvojnásobná doktorka sundala pracky ze svejch vobrovskejch nárazníků, aji sundala mokrej hadr z mý hlavy. Někam vodběhla.
Byl jsem z toho říčnej. Vovšem krapet se mi ulevilo.
Příšernej smrad zmizel.
„Máš štígro, chčije jak Niagára,“ podotkl Kostas. „V týhle pustině jsme nemohli najít ani kapku vody.“
Neměl jsem ánunk vo čem kecá.
Smrad přistál na mý kebuli. Pajšl zas chtěl ven z těla.
Zvedl jsem ruku a kouk na hadru, co mi trůnila na báni.
Panejo, bombarďáky. Smradlavý jak poslední model volomouckejch syrečků .
Bombarďáky vod Eleni, prochcaný skrz naskrz.
Ležel jsem na stráni, kdesi na samotě v Orlickejch horách. Mraky pluly nízko. A já měl pocit – nikam už se nepoženu. Probendil jsem toho už dost.
Zkrátka zralej na vodmašťovnu. Smutek mi rval život z těla, jak by prones klasik.
- A když jsem v těch sračkách vězel až po ušiska. Bez debat naměkko, aji bych ronil slzy z tlakový níže nad Azorskýma vostrovama. Zazvonil mobil.
Máti měla šílenou potřebu vypůjčit si mě ke zpovědi:
„U které rajdy se válíš, satyre ? Ty nejsi syn – ty jsi zlosyn! Zatímco se pelešíš, doma ti chcípl pes! Nemohl se tě dočkat!“
A byl jsem nahranej definitivně. Nepomohly ani prochcaný bombarďáky dvojnásobný doktorky.
Treperenda Eleni sama přiložila moje dlaně na svoje velký prsa. Vovšem mozek mi to nebral. Ani jsem si nepředstavoval jak u toho huláká, jako když lokomotiva před tunelem vypouští páru.
Čučel jsem jak zdemolovanej kopírák.
Bylo zle.
Aji Kostas se přestal ksichtit jakoby měl čurbes ve vzdělání, ani nemlel píčoviny.
Nastala hluboká temnota. Jel jsem v ní vlakem do Rumunska. A nazpátek se trmácel pěšky. Bosej. Psi mě kousali. Lidi mlátili. Děcka žadonily vo bonbóny. A furt jsem se nemoh dopotácet domů…
Zavrtal jsem se zas na dlouhej čas do špitálu.
Takovej je můj život, vážení. Každej moment sviští z kopce. Vostopéro. Chtěl jsem vám ešče říct…, vovšem až příště.
