Na Jiřinečku doktorečku, co spolu vobčas užejváme fukejře radosti ze šukačky, jsem si vzpomenul.
Sladká, šťavnatá jako nektarinka, co se rozpustí na jazyčisku. To byste zejrali. Figuru jak brutální hollywoodská hvězda. Tuk z prdele přenesenej do ksichtu, do toho botoxovej šponunk. Sem tam plastika vod nějakýho mistra, co pronásleduje přejrodu.
Na fotbalu ztrácím dočista glanc. Hulákám , hádám se, chytrej , jak kdybych dočetl poslední vydání Karkulky.Vobracím všecko naruby. Bejvá z toho mlata aji daleko větší než v hospodě.
U felčara zkrotnu, vovšem jináč némlich to samý. Tam prošustruju svůj ksicht raz dva, sotva stihnu shodit kvádro.
Kámoška, Jiřinečka doktorečka, biflovala meducínu po nocích. Po šesti letech si domyslela, že má vyhráno.
Pendrek.
Pacoši ve vordinaci řvou na ni, daleko víc než předtím, kdy roznášela bažanty a prášky na bezbolestný prdění.
Na Jiřinečku doktorečku, co spolu vobčas užejváme fukejře radosti ze šukačky, jsem si vzpomenul.
Sladká, šťavnatá jako nektarinka, co se rozpustí na jazyčisku. To byste zejrali. Figuru jak brutální hollywoodská hvězda.Tuk z prdele přenesenej do ksichtu, do toho botoxovej šponunk. Sem tam plastika vod nějakýho mistra, co pronásleduje přejrodu.
Ať tejden nechlastám – felčaři se vopravdu vycajchnovali. Měl jsem toho ve voku už dost, klidně potvrdím, Jiřinečka se povedla.
A teďka bacha - já to fasuju grátis, vážení.
Zas jsem trčel v maléru. Měl jsem dojem , že do zadku mi kdosi strčil feferónku. Vovšem jít s tím se vycajchnovat k Jiřinečce doktorečce, připadalo mi krapet žinantní.
Soused a parťák Čenda do mě dul:
„Řek bych, běž za Kalinou. Má kukuč jakoby furt čuměl do bolavý řiti…
„Hergot, co blbneš, vždyť je pekař,“ divil jsem se.
„No, bóže, Čunek je flanďák vod volantu a taky rozdává rozumy jako kdyby se naučil chcát proti tornádu.“
Čapnul jsem tu chlapskou rapsódii dost nešťastně.
Necejtil jsem se zrovna nejlíp s heksnšůsem, když se zjevil Karol. Vypadal jako
vobvykle – příšerně, že by z placu mohl strašit malý haranty.
Čtrnáct dní v jednom kuse chlastal, tahal se s babama. Až mu došel ve šrajtofli dech.
„Máš ten litr, kterej jsem ti minule pučil?“ zeptal se hned mezi futry.
„Kdepak. Vyměnil jsem ho za mrakodrap na Manhattanu,“ zahekal jsem.
Moment nevěřícně čučel, jak držím figuru v uctivým předklonu. Načež prohlásil, že zná léčitele, co mě zbaví tý šaškárny.
Hodil jsem ňákou námitku.Vovšem Karol zmagoří každýho, sotva si zamane.
Ploužili jsme se až kamsi do vidlákova, k maďarskejm bratrům. Můj auťák bojoval vo život, táhl z posledních sil. Měl jsem bobky na druhou.
A sotva jsme se vocitli ve vordinaci Lájoše Báciho – mrsknul jsem si rovnou krátkej vočenáš.
Ve stodole bylo nahulíno. A taky vedro jak u libyjskýho vůdce Muammara Kaddáfího ve špajzu.
Lidi, co tam kolem dokola dřepěli, vypadali jak spolek beznadějnejch. Měl jsem dojem, že právě prošustrovali život.
Mezi nima poletoval zavalitej prcek Lájoš Báci. Tvrdil , že choroby přivede cugrund.
Teďka se podržte – léčil těžkejma balvanama.
Vyfasoval jsem taky vobzvlášť povedenýho prevíta. Tušil jsem,že je votázkou krátkýho času, kdy se játra, srdce, ledviny - zkrátka všecky moje drůbky vydaj na špacír.
Karol byl pověřenej špeditérem bolesti, kterou vodnášel z mých zad. Lájoš Báci mu doporučil, ať se s tím nesere a rovnou to háže do rozhicovanejch kamen.
„Karole, mě se zdá, že je to celý nějak na palici ,“ sykl jsem.
„Co tě nemá. Kámo, dneska jsou tady úplně idylický poměry. Hotový hnízdečko lásky a porozumění,“ ujistil mě.
A letěl vodhodit mou bolest do plamenů.
Asi po půl hodině věci vzaly rychlej spád. Zjevil se tam zatrpklej poděs. Taky ňáká léčitelská kapacita těžkýho kalibru. Vypadal jako kdyby mu někdo vomylem vobrátil ksicht naruby.
S Lájošem Bácim brebentili pomaďarsku.
Neměli tucha, že Karol kapíruje.
Když došel poděs až ke mně, zahleděl se mi do vypleštěnejch vočí. Snad se snažil vyčíst, jestli budu vůbec dál dejchat. A k Lájošovi Bácimu prohodil:
„ Co je to za vola? Co mu je ?“
„Hovno. Dobrý dva tácy,“ zasmál se filuta Lájoš Báci
.
„Co se řehtáš, ničemo!“ zařval Karol.
Zrovna kmital ke kamnům. Pustil mou bolest v půli cesty. Pomalu se vobrátil k poděsovi a flusl mu do ksichtu:
„A ty mě neser, nebo ti urvu koule až u prdele!“
„A vy jste kdo, kolego? S kým mám tu čest ?“ durdil se poděs.
„To nevím, s kým máš tu čest. Se mnou máš akorát smůlu, zmetku!“ zpražil ho Karol.
Načež přiskočil , vytrhl mi balvan, mrskl s ním do kamen. A valili jsme domů.
Všecko fajn. Bolest zad jak přišla, tak vodešla.
Jenom z tahání balvanu jsem čapnul zapeklitou rapsódii kolem řiti.
Připadal jsem si jak stará poběhlice – nikde jsem neposeděl. Jenom ležačky to bylo dobrý.
Takže na samej konec Jiřinečka doktorečka.
„Mišáčku, nepůjdeme na dvojku bílého, ani k tobě. Dáme si rande u mně, v ordinaci. Uděláme si hezkou chvilku, než mi začnou fofry,“ usmála se.
Ve vosm ráno bylo v čekárně lidu jak v superratejně při letním výprodeji.
Jiřinečka mě protáhla jako prvního.
Teda jak mně bylo… Zpocenej jak stará palačinka. Votrávenej jak regulovaná činže. Dalo mi pekelnou fušku stáhnout gatě, vlízt na stůl a zaujmout pozici bezkřeňákovýho tygra.
Jiřinečka si navlíkla gumový rukavice a prohlásila slavnostně:
„Mišáčku, koukneme se do prdýlky.Ťuťuňu.“
Nešlo jí to hladce. Neměla namazáno.
Vovšem sestra si myslela něco jinýho, furt do mě hučela:
„Povolte! Nebojte se! No, tak povolte!“
„Já se ničeho nebojím. Jsem od mládí členem Sokola,“ tlačil jsem srandu.
Ještě mi chybělo publikum.
A taky jo. Začaly tam kmitat sestry s vodběry krve. Dveře vordinace v jednom kuse votevřený. Takže, kdo v čekárně neměl tušení, s čím tam jsem, rázem se nemohl zmejlit.
Jiřinečce šlo to pořád ztěžka. Rozhostilo se ticho jak před pádem londýnský burzy.
Jenom za tenkou kantkou z papundeklu kdosi mlel pantem:
„Milostivá paní, a zkusila jste bungee jumping?“
A kdosi srdceryvně vodpovídal:
„Já v tomhle směru jsem děsně pověrčivá. Můj první muž totiž zahynul při pádu rogala…“
„Konečně,“ zvolala radostně Jiřinečka. „A podíváme se, co Mišáčka sužuje…“
Bylo mi najednou jasný, dneska jsem si kvůli Jiřinečce holil zadek a všecko kolem asi naposled. Ty její krásný voči už mě nikdy nerozpálej. Sebemenší prskavka vášně mezi náma nevzplane.
„Mišáček má hemorýdky,“ vydechla nadšeně Jiřinečka. „Dáme mastičku mýmu chlapečkovi.“
Jasně, napříště jen pacoš a doktorečka. Ani za nehet sexu.
Naše láska je, vážně, v prdeli.
Dobrý den. A zítra ještě lepší.
