Nevím co říkáte

Pokud někdo řekne: „Nerozumím, co říkáte,“ v prostředí, kde není hluk, často takové sdělení vyvolá u druhé strany dojem, že ten „někdo“ je nechápavý a nerozumí obsahu slov. Že nerozumí samotným slovům, protože neslyší jej třeba ani nenapadne.

Když někdo „jen“ neslyší, není to na něm vidět. Nemá hole, vozík, bílou hůl, či jiné „poznávací znamení“ a při setkání se s osobou, která jej nezná, nemusí ona osoba vůbec tušit, že neslyší. Obzvláště v situacích, kdy neslyšící odezře několik úvodních slov/vět rozhovoru. Když neslyšící po třetí větě řekne: „Já Vám nerozumím,“ (a do té doby rozuměl/a) v podstatě si na to, aby byl/a brán/a za nechápavého/nechápavou „zadělává“ sám/a. Modelový (a vymyšlený) příklad z úřadu, kde neslyšící osobu neznají:

neslyšící: „Dobrý den.“

úřednice: „Dobrý den, co potřebujete?“

neslyšící: „Dočetl jsem se na internetu, že končí platnost mého občanského průkazu a potřebuji nový.“

úřednice: „Přineste dvě fotografie a do týdne Vám bude nový průkaz vyhotoven.“

neslyšící: „Jaký formát ty fotografie musí mít?“

úřednice: „Standardní rozměr průkazkové fotografie, v barvě. Ne lesklé, ale matové.“

Neslyšící osoba do této chvíle vše odezřela, ale už ne „lesklé ne matové“, takže řekne: „Já Vám nerozumím, protože neslyším.“ úřednice (docela logicky) zvýší hlas a opakuje poslední větu. Mluvení „víc nahlas“ je na odezírání mnohem těžší (zpravidla i nemožné), takže neslyšící neodezře už vůbec nic a opakuje, že nerozumí a že neslyší.

Úřednice (ještě víc nahlas): „Standardní rozměr průkazkové fotografie, v barvě. Ne lesklé, ale matové.“

neslyšící: „Já Vám nerozumím.“

Úřednice si musí myslet, že ten člověk je nějaký slabomyslný, když neví, co jsou to matné a lesklé. Ale neslyšící osoba ví, co jsou matné a lesklé, jen neodezřela ta slova.

Mnohem lepší tedy je, když neslyšící místo slova „nerozumím“ řekne „nevím“, s udáním důvodu a případnou prosbou o napsání.

úřednice: „Přineste dvě fotografie a do týdne Vám bude nový průkaz vyhotoven.“

neslyšící: „Jaký formát ty fotografie musí mít?“

úřednice: „Standardní rozměr průkazkové fotografie, v barvě. Ne lesklé, ale matové.“ 

neslyšící: „Já nevím, co říkáte, protože nic neslyším. Zkraje jsem to sice odezřel, ale teď už ne. Můžete mi to prosím napsat?“

A ještě lepší je, „hlásit neslyšení“ hned zkraje a „neodezřít ani dobrý den“

neslyšící: „Dobrý den, nic neslyším, nebudu vědět, co říkáte, můžete mi prosím psát?“

Na všechna následující sdělení úřednice, pak krčit rameny, kroutit hlavou a vyndat papír a tužku (i když se lecos odezře).

To už je ale jakési navádění a můj osvědčený způsob. Osvědčený proto, jelikož se mi za 10 let snad nikdy nestalo, že by mi nebylo na úřadu/u lékaře/etc. psáno.

Myšlenka tohoto článku je však hlavně ta, že když někdo někomu řekne „nerozumím“, nemusí to být kvůli tomu, že je nechápavý. V hlučném prostředí (diskotéka apod.) je to dokonce i docela přirozené a normální, kdežto tam, kde je slyšet dobře to opravdu vyvolá dojem nechápavosti. Možná by nebylo špatné, se v tomto případě (rozhovor s neznámou osobou, která zkraje rozumí) zeptat, proč druhá strana nerozumí. Nemusí jít pouze o neslyšící, ale třeba i o cizince, jenž nemá dostatečnou slovní zásobu a nezná slovo „matové“.

Ladislav K.