Není postižený, jenom neslyší

■ Největší šancí neslyšících dětí jsou rodiče. ■ Rozhodnutí i jeho letité důsledky už napravit nelze. ■ Mateřství jako nekonečná práce. Kateřina je půvabná, samostatná a – měřeno dnešními parametry – úspěšná žena. Dvě děti, skvělý manžel, dům na okraji Prahy, dobré zaměstnání, zkrátka skoro čítankový příklad. Před sedmnácti lety se jí narodil syn Kuba. Z porodnice odcházela šťastná, dítě bylo v pořádku a ona se těšila, jak postupně zvládne mateřství i dokončení vysoké školy, protože k diplomu už scházelo málo. A její vysněný obor – knihovnictví a staré tisky – nabízel zajímavou práci na celý život. Všechno bylo v pořádku…

„Absolvovali jsme všechna obvyklá vyšetření, včetně sluchových. Sestřička si stoupla za závěs, zacinkala nějakou hračkou, Kuba se otočil… A já jsem najednou byla hysterická matka. Protože se nám zdálo, že občas na zvuk reaguje a jindy ne. Ale začal broukat slabiky a – to jsme ještě ani netušili – skoro úplná ztráta sluchu způsobila obrovský vývoj periferního vidění, takže otáčel hlavičku nikoli za zvukem, ale za pohybem…“

Konečná diagnóza

Manželova cesta za prací vedla do Prahy a Katka se synem se tak dostali do péče na specializované oddělení motolské nemocnice. Malý klouček se přece jenom projevoval trochu zvláštně – v hluboké noci se vypravil do kuchyně, vyndal si hrnce a docela rázně bušil pokličkami…

Až později udivení rodiče pochopili, že zbytečky sluchu v něm vyvolávaly touhu opakovat zážitek, který mu přinesla maminčina manipulace při vaření. Hledal zvuk, jakýkoli zvuk. V Motole se odpověď na pochybnosti našla za dvě hodiny. Nejrůznější testy ukázaly jasnou odpověď: ztráta sluchu je skoro úplná.

Za vteřinu si Katka v hlavně zpětně promítla film svého těhotenství. Zarděnky na začátku čtvrtého měsíce, váhání lékařů nad případnou interrupcí, hrozby imunologa rozsáhlým poškozením plodu, rozumný výklad ostravského genetika, jen pár dnů na rozhodnutí… A také svou vlastní jistotu: žádný potrat, vyrovnám se s tím! Bylo naivní, bláznivé, neodpovědné?

Teď věděla, že ne, teď věděla, že její krásný syn není postižený, jen prostě neslyší.

„Našla jsem obrovskou podporu u lékaře, zejména u doktora Všetičky. Pochopili jsme, že tehdejší nejmodernější řešení, kochleární implantát, sice okamžitě zajistí jakýsi sluchový efekt, ale tam, kde jsou zbytky sluchu, definitivně uzavře možnost vybudovat na nich schopnost slyšet, a hlavně schopnost mluvit. Mohli jsme si vybrat, a rozhodli jsme se pro těžší, ale dnes viditelně krásnější variantu – Kuba docela normálně komunikuje, studuje na gymnáziu, na špičkové úrovni hraje florbal. Zvládli jsme to.“ Tři slova, dnes už obyčejná, klidná a bezbolestná. Jenomže k nim vedl především okamžitý kurz rodičovské výuky řeči.

Tam se také jasně rozřešilo dilema, zda zvolit znakovou řeč, lehkou a docela příjemnou i pro malé pacienty. Jenomže také definitivně zavírající bránu k běžné komunikaci ve společnosti. Tak přišly roky a roky plné těžké práce pacienta i rodičů, nejistoty, zda vůbec nějaký úspěch bude, úplná proměna představ o každodenním životě.

Co se ztrácí a co se nalézá

První šlo stranou pokračování ve studiu. Kde skončily sny o objevování tajemství starých foliantů a dobrodružství v archivech! Kde představy o klidném mateřství a vlastním zaměstnání! Katka se znovu opřela o víru – s ní prošla těhotenství, s ní se pustila po naprosto neznámé cestě: naučit svého syna co nejlépe mluvit. Manželovi zbyl důležitý úkol, uživit a zabezpečit rodinu, bydlení, jistotu pro ženu a dítě, kteří po celý den, ať dělali, co dělali, řešili milionkrát stejný problém – jak se naučit a pochopit jednoduchá slova: máma, táta, doma, den, noc… Znovu a znovu, pomalu a zřetelně opakovala Katka synovi hlásky a slova, ukazovala na věcech, co znamenají, nekonečně dlouho čekala, až se v klukově hlavičce, uzavřené v tichu, propojí pohyby jejích rtů s tím, co vidí – stůl, okno, tráva, pes…

A sám, byť neuměle a kostrbatě, to řekne. Sám to řekne! Bylo to někdy beznadějné? „Už nevím. Pamatuji si spíš kouzelné úspěchy. Když až ve třech letech dostal sluchadla, měli jsme zkrátka velké zpoždění, než se diagnóza určila opravdu přesně, doslova se rozzářil. Vyráběli jsme si amatérské pomůcky, trávili spoustu času v hračkárnách a knihkupectvích, tam všude byly pochopitelné věci a obrázky. Museli jsme se s manželem naučit i jinak mluvit mezi sebou, aby nás mohl sledovat a chápat obsah našeho dialogu. Museli jsme… Já už nevím co. Ale Kubovo chápání a řeč začaly fungovat. Nemyslím si, že jsem ty roky ztratila. Mezi tím přišla Anička a dnes už jsme docela běžná rodina. Opět jsem začala pracovat, a hlavně Kuba má obrovskou šanci žít běžný život.“ Zase obyčejná věta. Nebo ne? Ve světě, kde se cení kariéra, peníze, prestiž a značkové zboží? 

„Kuba docela normálně komunikuje, studuje na gymnáziu, na špičkové úrovni hraje florbal. Zvládli jsme to. Tři slova, dnes už obyčejná, klidná a bezbolestná.“

Zdeněk Jirků pro časopis Můžeš