Národní divadlo. Příští zastávka: Národní třída

Gong. „Národní divadlo. Příští zastávka: Národní třída.“ Tak obyčejné hlášení zastávek v tramvaji. A přesto neobyčejné. Uvědomují si lidé, kteří disponují mnohem lepším sluchem než já, že vlastně mají privilegium slyšet a rozumět hlášení, která znějí nejen v tramvajích?

Jakožto odmalička nedoslýchavý člověk nosím sluchadla, která mi sice pomáhají, ale i tak se některým těžkostem nevyhnu. Ne vždy se mi totiž podaří rozumět hlášení v MHD (zvlášť na zastávkách, přes něž jedu poprvé), což také způsobuje to, že závidím lidem, kteří na první pokus porozumí mimořádným oznámením řidičů, jako jsou například náhlé odklony od trasy linky. Poslouchat lidskou řeč vydávanou reproduktory? Toť moje noční můra, zvlášť v tak hlučném prostředí dopravního prostředku. Potřebuji určitý čas, abych si na hlas toho, kdo namlouval hlášení, zvyknul a rozuměl mu. A rozeznat v chrčivé změti zvuků linoucí se z tramvajových repráků to, co právě řidič do mikrofonu řekl, je pro mne obzvlášť těžké, ne-li nemožné.

Přes to všechno jsem zjistil, že vnímám zvuky snad více než slyšící spolucestující. Několikrát se mi stalo, že jsem vyprávěl svým kamarádům zážitky z cestování pražskou dopravou a velkou většinu z nich překvapilo, že gong v tramvajích a autobusech zní jinak než na linkách podzemky. A že každá z těchto linek má svoje specifické zvukové oznámení, které předchází rutinnímu hlášení: „Ukončete prosím výstup a nástup, dveře se zavírají.“ Jsem zvědav, kolik ze slyšících čtenářů by bylo schopno mi ihned odpovědět, jak zní gong metra A, B nebo C. Každý z nich je jiný a zároveň vždy jiná osoba namluvila hlášení každé samostatné linky, všimli jste si toho někdy? Třeba že v céčku slýcháte mužský hlas a v áčku hlas ženský?

Nyní se podíváme na cestování pražskou dopravou z jiného úhlu pohledu, tentokráte jak se cestuje neslyšícímu.

To, že asi od roku 2006, kdy ruské soupravy metra prošly modernizací, jsou nad dveřmi vlaků nainstalována výstražná světla, je vlastně záchranou pro neslyšící cestující (i pro mě!). Předtím, když ještě tyto vizuální výstrahy nebyly a existovalo pouze zvukové hlášení, si každý, který neslyšel dobře zvuková hlášení nebo je neslyšel vůbec, procházel hrůzou z toho, aby jej dveře někde nepřiskříply.

Zkuste si to představit. Neslyšíte, dobíháte metro a výstražná světla nikde. Nevíte, že ani nějaká hlášení oznamující konec nástupu existují, a chcete nastoupit. Nevíte, kdy je ten správný čas. Někdo možná překoná tento strach a naskočí bez úhony, jiný si radši počká na druhý vlak.

A teď v kostce:

Díkybohu za ta výstražná světla! A to samé platí i o tramvajích a autobusech.

Díkybohu za to, že existují v prostředcích pražské hromadné dopravy informační panely, které ohlašují název příští zastávky.

Nepoděkuju za to, že náhlé změny trasy linky nebo náhlé ukončení jízdy jsou ohlašovány řidičem a slyšící cestující tak mají chtě nechtě výhodu.

Nepoděkuju za to, že v tramvajích jsou dlouhodobější odklony linek oznamovány pouze zvukem, protože informační panely tvrdošíjně ukazují pouze příští zastávku. Ještěže existují informace o odklonech vytištěné na papíře! Ale kdo si jich všimne hnedka napoprvé, že?

Miroslav B.