Konečně hezký letní den po samé té vodě. A teplý večer. Takové večery mám ráda. Sedím u otevřených balkónových dveří, muž mi donesl sklenku piva (asi abych nebyla smutná, když on právě odchází zapíjet novorozeně našich známých) a poslouchám koncert, který se koná v rámci soukromé akce v nedalekém parku.
Přemýšlím, na jaké téma dnes budu psát. Hlavou se mi honí spousta věcí z dnešního dne a dnů předešlých. Můj mozek provádí statistické šetření a já zjišťuji, že asi z 5% mi hlavu zaměstnává otázka, co sbalím dětem na víkend, z 12% zda mám přibalit zase pláštěnku a holiny, ze 3% co budu zítra vařit k obědu a z 80 % se mi myšlenky točí kolem mých vztahů s blízkými, přáteli, rodinou.
Přemítám, proč jsou mezilidské vztahy někdy tak zbytečně komplikované. Jsou složité, protože my si je složitými děláme, ale ve své podstatě jsou jednoduché? Proč vlastně mnozí z nás (včetně mě) nežijeme ten život tak jak je, neuvědomujeme si dost často skutečnost, že když jsme zdraví, máme všech 5 pohromadě, že máme vlastně všechno, co si jen můžeme přát?
Dnes jsem si to opět uvědomila na hodině znakovky a na mém učiteli, kterého velmi respektuji a vážím si ho. Přišla jsem na hodinu o hodinu později, skleslá, v "blbé" náladě a napučená jako jabloň před rozkvětem. Byla jsem mrzutá, že moje známá, které jsem se snažila tak trochu otevřít oči a podívat se na jistou situaci pohledem toho druhého, mi prostě nerozumí a co hůř - nechce rozumět. Vystřílela jsem doslova svoji munici, ale výsledek nula. Špatná nálada ve mně pak zapříčinila nechuť cokoliv konat, natož se dokopat na vyučovací hodinu oblíbeného jazyka. Leč bylo zřejmě dobře, že jsem dorazila, neboť jsem si znovu (pokolikáté již?) uvědomila, že jsem zdravá, mám kde bydlet, že nestrádám já ani moje rodina (každý den za to děkuji), ale jen se trápím "chybami" druhých, které stejně nezměním. A proč taky, že. Každý jsme tu sám za sebe a máme si ten svůj úkol, se kterým jsme sem na svět přišli, plnit dle svého nejčistšího vědomí a svědomí. A každý máme zkrátka jiný žebříček hodnot a priorit, takže tomu druhému to může být přece "šumák", co ten první dělá nebo nedělá.
A proto na závěr znovu a znovu děkuji svému učiteli znakovky za to, jak je pozitivní, jak bere život tak jak je, jak přichází a odchází, a i přesto, že má určitě své starosti, dokáže být vždycky milý, upřímný a ještě vtipný.
Se slovy "mám se tedy v tom svém životě stále co učit, nejen znakovku" se pro dnešek loučím. S přáním hezkého týdne, klidných vztahů a pozitivních řešení v nich.
Míša F.
