Kde ubráno bylo, jinde přidáno jest

Tak jsme byly s kamarádkou ve škole. Vzhledem k tomu, že nám je oběma již nějakou dobu přes třicet, nešly jsme s cílem zasednout do lavic, nýbrž představit prvňáčkům svět ticha. Svět, kde lidé neslyší a jsou nuceni se se svým okolím nějakým způsobem dorozumět. 

Vzaly jsme s sebou kamarádku Veroniku. Je to sympatická mladá slečna, takové sluníčko, leč neslyší od narození. K dorozumívání s ostatními používá ruce resp. znakový jazyk. Veronika má moc ráda děti a chtěla by s nimi jednou pracovat. A tak jsme byly zvědavé, jak se bude celá naše návštěva ve škole vyvíjet a jak děti navážou s naší neslyšící kamarádkou vztah. To, co se odehrávalo během vyučovací hodiny, bylo velmi překvapivé, pozitivní, milé a částečně i dojemné.

Na začátku hodiny jsme se všechny tři představily, řekly jsme dětem, proč jsme za nimi přišly a co jim chceme dnes ukázat a naučit je. Děti byly zvědavé a velmi napjatě poslouchaly. Po úvodních informacích o světě „ticha“ jsme je začaly seznamovat s prstovou abecedou. To se jim líbilo, snažily se poskládat prstíky do správného tvaru písmenka, někdy z toho vzešlo něco trošku jiného, ale k výsledku jsme se většinou úspěšně dobraly. Děti byly v lavicích vskutku hodné a výborně spolupracovaly. Přesto jsme se rozhodly, že je z lavic „vytáhneme“ a vyzveme je ke hře. To bylo nadšení! Všechny ve vteřině vyskočily a běžely na hrací koberec a s jiskřičkami v očích vyčkávaly, s jakou hrou přijdeme. Vybraly jsme tichou poštu, ve které se namísto slov posílají znaky. Děti se postavily do třech řad zády k nám, pouze ti první v každé řadě sledovaly Veroniku. Veronika beze slov, jen rukama vykreslila kulatý míč a mimikou a řečí těla se jich zeptala, zda rozumí. Děti kývaly hlavičkami, otočily se na spolužáky za sebou, poklepaly jim na ramena a ukázaly znak míče. A tak to šlo dál až k poslednímu, který měl ukázat, co se k němu dostalo za znak. Výsledky byly správné, jen v jedné řadě došlo k informačnímu šumu a nakonec z míče vzešla kočka. Děti se smály, ze hry měly velkou radost, a tak jsme ji několikrát zopakovaly. Atmosféra byla pohodová a stále tak nějak normální, až najednou se stalo něco zvláštního. Ukončily jsme hru s tím, že se budeme loučit. Najednou se pár dětí doslova přilepilo na Veroniku, začaly ji objímat a tulit se k ní a nechtěly ji pustit. Mluvily na ní, ona znakovala a dětí stále přibývalo, až naše kamarádka vypadala jako mucholapka. Pozorovala jsem to z povzdálí. Bylo to tak nečekané a spontánní, vypadalo to jako nějaká energetická koule. Slyšící – neslyšící, žádné bariéry, bylo to tak přirozené a upřímné, jak jen děti a jejich svět umí být.

Uvědomila jsem si, že to, co Veronika nemůže říci, to vyzařuje ze sebe, ze svého srdce a to je to, co děti tak fascinovalo a přitahovalo. Děti jsou citlivé, otevřené a čisté dušičky, které jsou velmi, velmi vnímavé a nepotřebují k vyjádření sebe sama až tolik slova jako my dospělí.

Bylo milé toto „sousoší“ pozorovat a já jsem si znovu uvědomila, že děti jsou naše budoucnost. Vize lepší společnosti. Vychovávejme je a veďme je k vzájemné toleranci, seznamujme je s tím, že jsou mezi námi lidé, kteří mají nějaký handicap, ale že jsou zcela normální, komunikativní, milí a přátelští. Nevyčleňujme je na okraj společnosti, tudy cesta nevede. Buďme jiní a tvořme lepší svět. Začněme u sebe a u svých dětí – ony nám to jednou vrátí, třeba právě ve formě více přátelské a empatické společnosti.

Míša F.