Jak se můj handicap popral s podnikáním

Po listopadovém převratu v roce 1989 jsem se během tří let ocitla v nelehké situaci kvůli nedostatku práce ve státním podniku, a proto jsem se rozhodla odejít, zažádat o živnostenský list, a pustit se do podnikání.

V kanceláři na živnostenském úřadu seděly naproti sobě dvě úřednice – mladší a starší. Žádost jsem podala u té mladší, a když jsem si šla živnostenský list vyzvednout, starší kolegyně se na ní osopila: „Proboha, proč jste neslyšící paní ten list vydala? Je dost slyšících projektantů a neslyšící bude mít s projektováním problémy!“ Slečna nad tím mávla rukou, ukázala nepřející starší ženě na stole kladné doporučení od Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů, kde jsem pracovala, a udělala za tím tečku.

Můj smích, smích, smích… Vykročila jsem vesele se zdviženým listem v ruce do podnikání s vědomím svých odborných znalostí, snahou je dále prohlubovat, a se schopností řešit konstruktérské a projektové práce.

S nostalgií vzpomínám na první pracovní jednání se starostou Prahy 7. Byl to trapas. Dostala jsem velmi zajímavou zakázku – vypracovat rozvahovou mapu v měřítku 1 : 2000. Pracovní zadání jsem dostala od vedoucí rozvoje městské části Prahy 7. Během našeho jednání vešel do místnosti právník a všiml si toho, jak na mě paní vedoucí zřetelně a pomalu mluví. Díky jemu se brzy rozkřiklo po celé budově, že smlouva byla uzavřena s neslyšící projektantkou, což v očích ostatních vzbudilo nedůvěru, jako kdyby na práci přijali nesvéprávného člověka… „Neslyšící lidé přece nerozumějí čtenému nebo psanému slovu, tak nemohou dělat projektové práce!“ Právník naléhal na starostu, aby práci dodělal jiný, slyšící projektant.

Můj smích, smích, smích… Jeho názor mi připomněl Justiniánův zákon, ve kterém se píše o lidech s vrozenou sluchovou vadou a ti mají zakázáno sepisovat poslední vůli, uzavírat smlouvy, volit a pořizovat o svém majetku pro případ úmrtí. Také v římské literatuře je zmínka o jednom neslyšícím muži jménem Quintus Pedius. Byl vnukem konzula Quinta Pedia, který byl spolu s Caesarem Augustem spoludědicem po Juliu Caesarovi. Se souhlasem byl neslyšící Pedius dán do učení kresby a malby. Později patřil mezi nejvýznamnější malíře starověkého Říma.

Čtrnáct dní po tomto „humbuku“ jsem byla panem starostou pozvána k mimořádnému jednání, potřeboval vidět moji rozdělanou práci. Jakmile jsem vešla do velké místnosti úřadu, byla jsem překvapena, neboť na mě nečekal jen pan starosta, ale celý tým zaměstnanců. Tehdy jsem měla dojem, že stojím v cirkuse před diváky zvědavými na to, co předvedu. Jedna paní mě seznámila se zúčastněnými lidmi. Vyjmenování osob bylo zdlouhavé: „To je starosta, vedle zástupce starosty, tajemník, zástupci odboru vnitřní správy, odboru rozvoje urbanismu, architektury a veřejného prostoru, odboru školství, odboru životního prostředí, stavebního úřadu… Opodál u okna stála vedoucí rozvoje a na dálku mi naznačovala: „Dokaž jim to, musíš mluvit!“ Aha, musela jsem jim vysvětlit a popsat údaje obsažené v rozpracovaném výkresu, např. památkové údaje, bodové hodnocení domů, majetkové vztahy známé k datu zpracování, domy odsouhlasené do 1. vlny privatizace, domy odsouhlasené k ponechání v majetku obce, atd.

S klidem a přehledem jsem shromážděným asi 50 lidem předvedla svou profesionální práci. Po chvíli ticha se dostavily pochvalné komentáře: „To jste dělala Vy?“ „To je nádhera!“ „Takovou grafiku jsme ještě neviděli“ „Mistrovské dílo!“ Jako první promluvil starosta, obrátil se k právníkovi se slovní výtkou ohledně plýtvání času, a pak ke mně: „Prosím omluvte mě, mám další jednání“ a podal mi ruku na rozloučenou: „Těším se na Vaši dokončenou práci a fakturu prosím předejte vedoucí rozvoje“. To znamenalo nejen souhlas s pokračováním v mé práci, ale také s požadovanou odměnou za práci bez ohledu na moji sluchovou vadu. Měla jsem být původně zaplacena hůře než slyšící projektanti kvůli obavě z výsledku díla.

Po starostově odchodu se vyskytlo pár komentářů, například „Paní inženýrko, měla bych jednu připomínku – mohla byste dokreslit do mapy hranici záplavového území?“ Připomněla jsem, že nejsem inženýrka (pozn. mám ÚSO). Laskavá odpověď ale zněla: „To nevadí.“

Můj smích, smích, smích… Odcházející zaměstnanci mi postupně podávali ruku na rozloučenou, na právníka koukali vyčítavě. Ten odešel bez pozdravu a vzteky bez sebe. Bylo mi ho líto. Vedoucí rozvoje mě vyprovodila na chodbu, kde se mi mimo jiné omluvila za celý trapas.

Svou práci jsem úspěšně dokončila a dostala jsem slušný honorář. Stejný, jaký dostávají slyšící podnikatelé. Můj smích, smích, smích…

********************
Autorka: Kamila Spěváková

Kamila Spěváková má od narození vrozenou sluchovou vadu a uměle vybudovanou řeč. Kromě psaní se věnuje třem organizacím – Tichý dům neslyšících, z. s. http://www.tdnko.cz/, Česká unie neslyšících, z. ú. a Českomoravská unie neslyšících, z. s., kde se zabývá projektem „Domov pro neslyšící seniory“.
********************