Berlička jménem kochleární implantát II.

V minulém díle jsem se s vámi, milí čtenáři, ve stručnosti podělila o strastiplné cestě vedoucí k získání kochleárního implantátu.

Věřte mi, že jsem za berličku jménem kochleární implantát vděčná. A to i přes nepříjemný tinnitus, který mi zůstal jako nechtěný následek operace. Mohlo by se zdát, že se statisticky zařadím mezi implantované uživatele, kteří mají z této neuroprotézy obrovský užitek a jsou maximálně spokojení. Pár týdnů po napsání první části mého příspěvku jsem si nerada položila otázku, zda operace nezasáhla do mého organismu až příliš. Důvodem byl synův zánět středního ucha. Syn dostal antibiotika a po pár dnech se mu viditelně ulevilo. Potud relativně vše v pořádku. Bohužel bacil, způsobující zánět středního ucha, si našel cestu také ke mně. A napadl právě implantované ucho.

NESLYŠELA JSEM NIKOHO A NIC Projevy nemoci jako přes kopírák: silná bodavá bolest v uchu, schvácenost, malátnost, zvýšená teplota. Jako bonus se mi v místě implantátu udělal velmi bolestivý otok. Mohla jsem usínat a spát pouze na straně zdravého ucha, nedržel mi řečový procesor (vnější část implantátu). Neslyšela jsem nikoho a nic. Udeřil v plné síle tinnitus: dieselové motory v mé hlavě se rozjely na plné obrátky. Přidaly se i problémy s rovnováhou. Nebyla jsem schopna zaostřit pohled, těžce se mi odezíralo. I malý synek mi musel své otázky psát. Co to udělalo s mou psychikou, je zbytečné psát… Jeden z okamžiků, kdy si bytostně uvědomíte, co má ve vašem životě skutečnou hodnotu. Chvíle, kdy se zastavíte a ptáte se: „Co bude dál? Vrátí se vše do normálu? Budu znovu slyšet? A co když nebudu?“

PARALYZUJÍCÍ STRACH Vězte, že samotná hluchota mě až tolik neděsila. Děsily mě dosud nepoznané stavy závratí, otok a další. Marně jsem se bránila vtíravým, ošklivým myšlenkám. Uzavírala jsem se před světem. Chtěla jsem jediné: reálnou naději na vyléčení. Ve Fakultní nemocnici Motol v Praze mi specialista na ORL předepsal antibiotika, nařídil klid a doporučil neschopenku. Bohužel psychickou podporu jsem u něj nenašla. Nikdo mi nedokázal říci, zda jsou zaznamenány zkušenosti s takovým průběhem nemoci u implantovaného člověka. Nic jiného jsem vlastně ani nechtěla slyšet, než že se vše spraví a že bude zase dobře. Pomocnou ruku podávala řada osvícených lidiček kolem mne, ale strach a nejistota vedly prim. Antibiotika začala působit po týdnu. Dokázala jsem totiž odezřít pár slov! Paráda! Nicméně životní zkouška pokračovala; další měsíc trvalo, než se mi přestala motat hlava a splaskl otok v uchu. Přenastavení řečového procesoru, protože se mi rapidně změnila mapa poslechu, jsem brala jako krok ke sluchu.

Ovšem pozor! Odměna za všechny úzkosti, těžkosti a nejistotu: poslech nahozen zpět a srozumitelnost řeči o drobet lepší než před onemocněním! Mé přání? Jednoduché a jasné: „Kéž by to tak už navždy zůstalo!“ Uvědomuji si, že technika, byť sebedokonalejší, zůstává stále jen pouhou technikou. I kdybych měla právo být skeptická, na dnešní dotaz, zda bych před čtyřmi lety jednala stejně, odpovídám zcela rozhodně: „Ano!“ Kochleární implantát je prostě zázrak. Získaný poslech mi za všechny svízele stojí!

Romana Procházková pro časopis GONG 1-3/2014