Sovětské válečné zločiny za II. světové války

O zvěrstvech nacistů toho bylo napsáno hodně a nikdo rozumný je nezpochybňuje. Ovšem brutální násilí komunistů a jejich ozbrojených složek si s nimi v mnoha případech nezadalo. O tom je třeba také mluvit.

Zločiny nacistického Německa jsou známé, a je zbytečné o nich psát. Jenomže srovnatelných válečných zvěrstev se dopouštěl i Sovětský svaz a jeho ozbrojené složky včetně Rudé armády. Navíc ty mají v mnoha případech svůj počátek ještě před začátkem II. světové války. V Polsku a v Pobaltí začaly už před červnem 1941 masové deportace statisíců civilistů do sibiřských gulagů, které si s transporty Židů do vyhlazovacích lágrů nijak nezadaly.

Na Sověty dobytém území východního Polska v roce 1939 docházelo k obrovským zvěrstvům. V sovětských věznicích bývalo běžné mučení, které mělo podobu hodně drastických forem. Například ve městě Bóbrka mučitelé polévali vězně vařící vodou, v Peremyšlany uřezali nebohým obětem genitálie, nosy, uši i prsty a vydloubali jim oči. Sociolog Tadeusz Piotrowski ve své studii doložil, že v letech 1939–41 bylo z oblastí bývalého východního Polska deportováno téměř 1,5 milionů obyvatel. Tyto deportace se vyznačovaly nelidskými podmínkami. V dobytčácích namačkaní vězni se po dlouhé týdny trmáceli na Sibiř téměř bez jídla a pití. Je jasné, že v takových poměrech mnoho z nich zemřelo ještě před cílovou stanicí. Téměř dvě třetiny deportovaných tvořili Poláci a necelou desetinu tedy zhruba 150 000 Židé. Sovětští komunisté maskovali svůj antisemitismus třídním bojem. Jen malá část těchto zotročených lidí válku přežila. Odhaduje se, že minimálně půl milionu z nich v nelidských podmínkách zahynulo.

Navíc nebyl jenom onen proslulý Katyňský masakr, při kterém Sověti v roce 1940 postříleli přes 20 tisíc polských důstojníků. Minimálně třetina z 320 000 polských válečných zajatců, kteří na podzim padli do zajetí Rudé armády, byla zavražděna. Asi 35 000 politických vězňů bylo zabito v Sověty okupovaném Polsku krátce po útoku Německa na SSSR.

Krutost bolševiků doložila například i Litevka Malvina Pranaitieneová. „Rodiny roztrhali od sebe, děti byly odvedeny od rodičů. Spolu s dalšími ženami jsem cestovala v přecpaném dobytčáku, kde bylo pouze jedno vědro na tělesnou potřebu, pitná voda žádná. K jídlu jsme nedostávaly nic.“

Po začátku války je odvedli z vlaku a zavřeli do nějakého lágru, kde ležely na betonové podlaze zesláblé bez jídla a nakonec se nemohly ani hýbat. Nelze se tedy divit, že ony ženy 29. června uvítaly německé vojáky jako osvoboditele. Nutno říct, že Němci -vojáci Wehrmachtu se k nim zachovali lidsky, dali jim najíst a nechali je prohlédnout a ošetřit lékařem.

V litevském Panevežysu rudoarmějci zavraždily lékaře a personál v místní nemocnici, zdravotní sestra Zinaida Kanevičiene byla znásilněna a umučena. Stalo se 26. června 1941. Nejedná se však o ojedinělý případ masakrování zdravotnického personálu v pobaltských nemocnicích. Kromě nich se obětí sovětského zabíjení staly i desítky dělníků z místních továren.

Bolševičtí násilníci dokonce vraždili i děti na táboře. V Rainaiském lese našli místní obyvatelé po jejich odchodu 76 mrtvol mladých chlapců – skautů. Dvě těla měla z úst vytržené jazyky, u čtyř pak chyběly vyrvané genitálie. Třem z těl někdo z katů vložil penis do úst. Řad těl měla deformované nosy, roztříštěné hlavy a rozdrcené čelisti. Chlapci byli postříleni typicky bolševickým způsobem - kulkou do týlu. Jeden hoch měl zatlučený dřevěný kolík do oka.
Ve věznici Kretinze po sobě komunistické stvůry nechaly mučící kůl. Vězeň byl k němu přivázán ocelovým lanem, pálen, natírán kyselinou solnou, bylo mu uřezáno pohlaví a vypíchány oči.

Rudí zločinci tak v první dny války brutálně pozabíjeli na tisíce Pobalťanů. Násilí zmíněné z Litvy se nevyhnulo ani zbývajícím pobaltským státům Lotyšsku a Estonsku.
Jen pro srovnání, v Estonsku se obětí stalinských represí stalo během jednoho roku na 60 tisíc obyvatel ze zhruba milionového národa. V tehdejším Československu se zhruba deseti milionů Čechů a Slováků zahynulo v letech 1939 až 1945 360 tisíc lidí. V poměru k počtu obyvatel tak Estonců navíc během jediného roku zahynulo víc než Čechů a Slováků.

V celém Pobaltí nacházeli postupující němečtí vojáci jasné důkazy sovětského řádění - zvěrsky umučené Litevce, Estonce a Lotyše, kterým sovětští katani uřezávali, genitálie a uši, vypíchávali oči, vytrhávali nehty, pálili kůži apod. Tisíce Ukrajinců byly bestiálně ubity ve Lvově a dalších městech.

Otřesná svědectví vydalo lvovské vězení sovětské komunistické policie NKVD v červnu 1941 po obsazení města německou armádou. Všude byly stovky mrtvol politických vězňů zavražděných rudými vrahy před útěkem z města. Například v prvním patře lidé objevili ukřižovaného kněze s v vyrytým křížkem na čele a nápisem Kristus Tě má zachránit. Ukrajinka I. Loješová šla do vězení hledat svoji matku a hned v první cele spatřila desítky zohavených mrtvol, mezi nimi ženu s uříznutými prsy a druhou těhotnou s rozpáraným břichem s visící mrtvolkou nenarozeného dítěte. Mrtvoly všech žen vykazovaly znaky brutálního sexuálního násilí.

Sovětský svaz také nebyl signatářem Ženevské konvence a dalších smluv o zacházení s válečnými zajatci a dokonce odmítl nabídku hitlerovského Německa, že se obě strany budou těmito úmluvami řídit. Existují rovněž doložené případy, kdy sovětští vojáci útočili na německá zdravotnická zařízení jasně označená červeným křížem a zabíjeli jejich pacienty. Masakrování sovětských zajatců ze strany Němců bylo neomluvitelné, jenomže podobných zvěrstev se dopouštěla i Rudá armáda. Například hned 23. června 1941, tedy dva dny po německém vpádu do SSSR nalezli polní kněží 217. německé pěší divize v Litvě dva mrtvé německé vojáky. Jejich těla byla silně zohavena. Jeden z nich utrpěl zranění na stehně a mimoto měl rozbodanou hruď bajonetem. Druhý voják měl zranění na hlavě, vyražené obě oči a zcela rozbitý nos. V červenci pak bylo nedaleko litevského města Kernarava nalezeno 14 bestiálně ubitých příslušníků 253. německé pěší divize. Někteří byli umláceni lopatami, jiní ubodáni bajonety.

Sověti se dopouštěli válečných zločinů i později na tzv. osvobozeném tedy spíše dobytém území a to především v Polsku. Tak přímo 8. května v roce 1945, kdy některé země slaví den osvobození od nacismu, vypálily jednotky NKVD vesnici Kurylówku v jihovýchodním Polsku a zavraždili přitom osm lidí. Byla to odveta za to, že den předtím tam vlastenci z polské Armiji Krajowej (zemská armáda) porazili její oddíly a zabili přitom několik desítek rudých zločinců. Vypálených vesnic ze strany sovětských komunistických band bylo v Polsku více. Ano, i nacisté vypalovali v Polsku vesnice a je tedy patrné, že nacisté a komunisté patří ke srovnatelným zločineckým gangům.

Zdroje:

Norman Davies, Polsko, dějiny národa ve střední Evropě. nakladatelství Prostor, Praha 2003

Jan Beneš, Zločin genocidy. Litva v drtivém obětí velkého bratra SSSR, nakladatelství Votobia, Praha 2001

Stalin a Evropa, Timothy Snyder, Ray Brandon, Past Production, s.r.o. Polanka nad Odrou 2019

Petr Kubík, Rudé Stíny: Sovětské válečné zločiny 1941-1945, nakladatelství Mladá Fronta, Praha 2003

Luboš Švec, Dějiny pobaltských zemí, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 1996