Někteří historici tvrdí, že Stalinovo Rusko v pětačtyřicátém roce nikoliv osvobodilo, ale opět okupovalo východní Evropu. Inu stav, kdy jsou lidé zbavení práva svobodně rozhodovat o svém osudu, není osvobozením.
„Osvoboditelé“ jim také vnutí komunistický teror podle svých představ, majetek podmaněných masivně rozkrádají a celkově jim brutálně zasahují do života, to je přece okupace. Je třeba si vážit obyčejných vojáků Rudé armády, kteří mají velkou zásluhu na porážce hitlerovského Německa a přinesli často oběti nejvyšší. Jenže bojovali za režim, který se od toho nacistického zase tolik nelišil. Komunistický vůdce Josef Stalin má na svědomí víc obětí než Adolf Hitler. Dnes 8. května si připomínáme výročí porážky nacismu, ale je potřeba upozornit i na pravdu, která se komunistům a rusofilům moc nehodí.
Chování Rusů v pětačtyřicátém u nás také popisuje ministr financí v čs. londýnské vládě Ladislav Feierabend v knize Politické vzpomínky, díl III., kterou vydalo brněnské nakladatelství Atlantis. „Rusové si nic nepřivezli sebou a žijí ze země. Vybíjejí dobytek, hlavně dojnice, a hromadně porážení prasata. Kdyby to tak šlo delší dobu, nebude ani maso, ani mléko, ani hnůj.“
Jeho mínění potvrzuje i článek v dubnovém čísle Osvoboditelé i zločinci v magazínu Revue Válka. Toto je zpráva ze Svitav z června 1945. „Obchody vydrancovány do posledního kusu zboží, sklady vyrabovány, zařízení ukradeno, nesmyslně rozbito a poškozeno, na vesnicích hospodářství bez drůbeže a dobytka.“
Když jsem v Čejkovicích na Hodonínsku před mnoha lety sbíral materiál pro knihu o místních dějinách, mluvil jsem s jedním pánem, jehož jméno si už bohužel nepamatuji, ale bylo mu přes devadesát let a už je jistě na pravdě Boží. A ten mně řekl, že zpočátku měli z osvobození Rudou armádou radost, ale už za několik dnů si říkali, že by možná bylo lepší, kdyby žádní Rusové nepřišli. Vojáci s rudými hvězdami na čepicích znásilnili mnoho místních žen, kradli, co se dalo a neváhali ani násilím se zbraněmi loupit majetek místních občanů.
Je pravdou, že Čejkovice, známé z působení T. G. Masaryka, osvobodily jednotky 2. ukrajinského frontu maršála Malinovského, které z velké části tvořili propuštění kriminálníci. Těm soudruzi řekli, když půjdete válčit, pustíme vás z vězení. Jejich chování tedy nepřekvapuje, protože to byla lidská sběř předtím potrestána za vraždy, loupeže apod., která dokonce v Miroslavi na Znojemsku brutálně zneužila desetiletou holčičku. Jistě, taková sebranka se najde v každém národě, ale bylo by chybou o tom mlčet.
Dalším smutným důsledkem příchodu Rudé armády byly poválečné únosy tisíců československých občanů sovětskou tajnou policii NKVD do nechvalně proslulých gulagů. Věře Sosnarové bylo 14 let, když ji z jejího rodného Brna odvlékly ruské komunistické bestie. Její vinou bylo pouze to, že byla dcerou ruské emigrantky. Přitom ona se už narodila v tehdejší Československé republice, její otec byl Čech a ona měla logicky československé státní občanství. Nic zlého nikomu neudělala, ale holt matka kdysi utekla před bolševickou lůzou s českými legionáři z rodného Ruska a tak i ona musela být potrestána. Komunisté stejně jako nacisté a někdy i hůř trestali děti kvůli rodičům.
Prakticky ještě dítě Sosnarová byla opakovaně znásilňována opilými dozorci v dobytčáku ve vlaku po celou dobu deportace na Sibiř. Nutno říci, že tyto transporty se svými nelidskými podmínkami vůbec nelišily od těch, které o něco dříve odváželi Židy do nacistických koncentráků.
V gulagu pak Věra Sonarová zůstala osmnáct let. Takové tresty se dávají vrahům, ale ona tam byla zavřena jen kvůli svému původu, což je hodně děsivé. V malém dřevěném baráku se tísnilo na padesát žen. Zima, hlad, špína, mučení a vraždění, takto krátce a výstižně se dají popsat rudé stalinistické lágry. Od nacistických koncentráků se nelišily ani v nejmenším. Komunisté a nacisté jsou srovnatelnými zločinci, jedni vraždili lidi kvůli nesprávnému třídnímu původu, druzí kvůli méněcenné rase.
