Historie Polákům velela, mít se na pozoru. Proto meziválečná Polská republika si v letech 1918 – 1939 udržovala odstup jak od Německa, tak od Sovětského svazu, které považovala za největší nebezpečí pro svou existenci.
Malý historický exkurs neškodí, tak je dobré si připomenout a pochopit postoje Polska v té době. Je třeba si uvědomit některé zásadní rozdíly mezi námi a Poláky. Tak zatímco Češi brali Rusy jako osvoboditele z údajného spíše tedy vymyšleného rakouského útlaku a v Rusku vstupovali do čs. legií bojujících za první světové války s ústředními mocnostmi, tak Poláci naopak zakládali své legie v rámci rakousko-uherské armády, protože Rusko právem považovali za nejhoršího nepřítele a utlačovatele. Poláci si však na rozdíl od Čechů, kteří za Rakouska nijak netrpěli, stěžovali na národnostní útlak ze strany císařského Německa a carského Ruska právem.
Brutální rusifikace a germanizace
Abychom plně pochopili jednání Polska v té době, je nutný zpětný historický exkurs. Na konci 18. století skončila polská státnost a země byla rozdělena mezi tři zábory, ruský, rakouský a pruský. V Rakouskem zabraném území se situace pro Poláky vyvinula časem poměrně příznivě. Polština se mohla svobodně rozvíjet, existovaly zde dvě polskojazyčné univerzity v Krakově a Lvově, Poláci zastávali i nejvyšší úřady v habsburské monarchii.
Pod Ruskem a Pruskem se ale Polákům žilo hodně zle. V druhé polovině 19. století zde panovaly tuhé rusifikace a germanizace. Polština nebyla vyučovacím jazykem ani na základních školách, polští učitelé museli s polskými dětmi mluvit rusky či německy, všechny učebnice, diskuse a komentáře se musely vést v ruštině a němčině. Proslulá polská vědkyně Marie Curie Sklodowská vzpomínala na to, jak se v roce 1878 jako jedenáctiletá žákyně musela před školním inspektorem pomodlit otčenáš v ruštině. Něco takového bylo pro Poláky hodně ponižující. Dokonce ani v kostelích Poláci nesměli mluvit polsky. Na Litvě bylo dokonce až do roku 1905 zakázáno používat latinku, psát se muselo jen azbukou. Poláky žijící v ruském záboru soudy posílaly do vyhnanství za sebemenší přestupky a běžnou praxí carských úřadů byla konfiskace jejich majetků.
Nelze se tedy divit tomu, že po obnovení polské nezávislosti v listopadu 1918 se Polsko chovalo k oběma bývalým okupačním mocnostem velmi obezřetně. Z hlediska svých dřívějších negativních zkušeností Poláci Rusům a Němcům nevěřili. Cílem polské diplomacie také bylo zabránit bližším vztahům sovětského Ruska (od prosince 1922 SSSR) a Německa a obě tyto země si tak nějak držet od těla.
Rappalská smlouva, nebezpečí pro Polsko
Tato strategie však dostala ránu už v dubnu 1922, kdy výmarské Německo a tehdejší sovětské Rusko uzavřely v severoitalském městě Rappalo smlouvu o vzájemné spolupráci, která se týkala i vojenské oblasti, v níž bylo Německo Versailleskou smlouvu silně zredukováno. Mohlo udržovat vzhledem k své velikosti pouze malou armádu – stotisícový Reichswehr bez těžkých zbraní. Tato dohoda s Rusy mu ovšem umožnila tato omezení obcházet, Němci mohli cvičit své vojáky a na území Ruska a Rusům naopak získala přístup k moderním technologiím a těžkým zbraním. No území Ruska, od prosince 1922 pak Svazu sovětských socialistických republik (SSSR), oba státy zřídily společné vojenské školy a cvičiště pro výcvik tankových, dělostřeleckých a leteckých vojsk.
Polsko se ovšem už dříve snažilo pojistit svoji bezpečnost uzavřením obranné smlouvy s Francií namířené proti Německu v únoru 1921 a o měsíc později později podepsalo podobnou dohodu s Rumunskem, která měla zabránit sovětské agresi.
Po roce 1918 se hlavním představitelem nového Polska stal ve funkci náčelníka státu maršál Józef Pilsudski, jehož vizí bylo vytvoření uskupení nezávislých zemí mezi Polskem a Ruskem. Tato jeho koncepce však padla, když sovětské Rusko okupovalo na počátku dvacátých let Ukrajinu a Bělorusko, které měly patřit k oněm nárazníkovým států. Absolutní moc získal Pilsudski v Polsku po státním převratu v roce 1926, kdy v zemi skončila parlamentní demokracie. Nicméně pozitivem bylo jisté stabilizování poměrů a to se týkalo i zahraniční politiky. Do té doby se střídali ministři zahraničních věcí jeden za druhým, nyní až do okupace Polska hitlerovským Německem a stalinským Sovětským svazem v roce 1939 už zastávaly tento úřad pouze dva lidé. Do roku 1932 August Zaleski a poté plukovník Józef Beck.
Vztahy se SSSR
Po porážce Rudé armády polským vojskem ve válce roce 1920 uzavřely Polsko a tehdejší sovětské Rusko v lednu 1921 Rižský mír, kterým byly stanoveny hranice obou zemí. V druhé polovině dvacátých let nastalo jisté sbližování mezi Polskem a SSSR. To nemělo zájem na nepřátelství se svým komunistickým sousedem a snažilo se s ním udržovat normální vztahy.
Poláci také otevřeli u svých východních sousedů tři nové konzuláty v Leningradě, Kyjevě a Tbilisi. V únoru 1929 představitelé Sovětského svazu, Polska, Rumunska, Lotyšska a Estonska podepsali v Moskvě protokol o neútočení, jímž se zřekli války jako způsobu řešení vzájemných problémů. V roce 1932 pak SSSR a Polsko uzavřely pakt o neútočení. Zpočátku na tři roky, v roce 1934 byla tato mezistátní dohoda prodloužena při návštěvě ministra Becka v Moskvě o dalších 10 let. Platit tedy měla až do roku 1945. Jak to dopadlo, všichni víme.
Vztahy s Německem
Polská diplomacie považovala za důležité stabilizovat i vztahy se svým západním sousedem – Německem. To si ovšem vůči Polsku kladlo územní nároky, hlavně mu vadil polský koridor k Baltskému moři, který odděloval východní Prusy od zbytku Německa. Mezi oběma zeměmi také došlo k několika obchodním sporům, které vyprovokoval Berlín s cílem poškodit poměrně slabou polskou ekonomiku.
V roce 1933 se v Německu dostal moci Adolf Hitler a jeho nacistická strana. Nebezpečí, které z toho pro Evropu vyplynulo, jako první odhalil maršál Pilsudski a chtěl proti němu zakročit. Proto začal ve Francii sondovat možnosti společného vojenského zásahu proti nacistickému režimu. Tamní vláda však zaujala zbabělý pasivní postoj, který setrval i v roce 1936 při německém vojenském obsazení Porýní a vyvrcholil v září 1938 neblahou Mnichovskou dohodou, a odmítla jít do otevřeného střetu s nacistickým Německem. Varšavě pak už moc jiných možností nezbývalo, a tak v lednu 1934 vyjednala s Berlínem smlouvu o vzájemném nepoužití síly uzavřenou na deset let. Poláci jednali pragmaticky v pudu sebezáchovy, protože nechtěli válčit s Němci.
Závěr
Polsko nemělo zájem na válečném konfliktu jak s Německem, tak se Sovětským svazem. Ministr zahraničí Beck stejně rozhodně odmítal nabídky hitlerovského Německa na společný útok proti Sovětskému svazu, tak požadavky SSSR a západních spojenců na vstup Rudé armády na polské území. Polsko mělo smutné historické zkušenosti s těmito oběma sousedy a podle toho se chovalo. Akorát podcenilo jednu důležitou věc, domnívalo se, že vzhledem k velkým ideologickým rozporům se nedokážou nacistické Německo a komunistický Sovětský svaz domluvit. V tom se bohužel zmýlilo.
Uvědomme si taky, že komunistický Sovětský svaz pod vládou masového vraha Josefa Stalina byl de facto zločinným spolčením terorizujícím vlastní obyvatelstvo a v té době už mělo na kontě miliony zavražděných lidí, včetně asi pěti milionů Ukrajinců, které Kreml vědomě a cíleně nechal zemřít hladem při hladomoru v třicátých letech. Takový stát jaksi logicky nevzbuzoval důvěru a opatrnosti vůči němu ze strany ostatních zemí se nelze divit.
Zdroje
Dějiny Polska. Marceli Kosman, nakladatelství Karolinum, Praha 2011
Polsko (dějiny národa ve středu Evropy), Norman Davies, nakladatelství Prostor Praha 2003
Dějiny Polska, kolektiv autorů, Nakladatelství Lidové Noviny, Praha 2017
Černá zem (Holokaust, historie a varování), Timothy Snyder, nakladatelství Paseka, Praha 2015
