Myslel jsem si, že tohle je fakt minulost, ale doporučovat jako pramen ke studiu historie román Aloise Jiráska Temno je hodně mimo. Historické romány bývají zajímavou četbou, nejsou však učebnicemi dějepisu.
„Tvrzení, že nás prý jezuité naučili česky, je taková nehoráznost, když vidím ty Koniáše, kteří házeli knihy do plamenů, a hodili by do plamenů pekelných i lidi, kteří s nimi nesouhlasí - já to nechci nijak připomínat, pane poslanče, ale aspoň byste býval měl chodit na hodiny dějepisu, nebo aspoň si přečíst třeba román Temno. Ten napsal Alois Jirásek, což nebyl zcela jistě nepochybně komunista, abych vás uklidnil, že byste snad z toho zrudnul.“ Tolik Jiří Paroubek kdysi v Právu, kterého pak publikoval web citaty.net.
Je opravdu k popukání, jak neúspěšný politik Jiří Paroubek se ještě více zesměšňuje svoji neznalostí českých dějin, když doporučuje jako pramen román Aloise Jiráska Temno. V solidním článku Jaroslava Someše v Katolickém týdeníku se mimo jiné uvádí. V dopise benediktinovi dr. Zimovi v roce 1920 (Alois Jirásek) píše: „Moje Temno není historie, to je jen román.“
Přesně tak, historické romány nejsou odbornými studiemi. A tak třeba ani francouzskou historii nezobrazuje proslulý román Alexandra Dumase staršího Tři mušketýři. Jenom doplním, že román je rozsáhlý epický (vyprávěcí)literární žánr, řazený mezi fikce a ve své moderní podobě téměř vždy prozaický, jen málokdy veršovaný. Sám Jirásek potvrzuje, že Temno je pouhý román nikoliv historie. Romány prosím pěkně nezaměňujme za odbornou historickou literaturu.
Jiří Paroubek se ovšem mýlí i v dalších ohledech, bohužel komunistická a taková ta pseudonárodovecká výuka dějepisu napáchala velké škody. Jak uvedl ve svých vynikajících církevních dějinách profesor Jaroslav Kadlec, jezuitský řád skutečně vydával kvalitní českou literaturu ve své tiskárně v Klementinu. Velkou zásluhu na nich měl jezuita Matěj Šteyer, který z pozůstalosti po zemřelé matce založil roku 1669 Dědictví svatováclavské, jehož úkolem bylo šíření české katolické literatury. V letech 1670 až 1750 rozdalo Dědictví více než 80 tisíc českých knih.
Nikdo rozumný nezpochybňuje negativa doby pobělohorské, ta jistě byla, například náboženský útisk nekatolíků je z hlediska současné doby samozřejmě odsouzeníhodný. Ovšem třeba v luteránském Švédsku byla v 17. a 18. století trestána příslušnost ke katolické církvi i trestem smrti a ta byla v této severské zemi zakázána. Teprve v roce 1860 přestala být konverze ze státní luteránské církve ke katolicismu ve Švédsku trestným činem. Je potřeba posuzovat dějiny v kontextu.
Pokud by ovšem měl kdokoliv zájem se zabývat pobělohorskou érou, tak mohu doporučit jiné Temno. V tomto případě se jedná o kvalitní odbornou publikaci historičky docentky Ivany Čornejové, která patří k předním znalkyním 17. a 18. století v Česku
Zdroje:
Jiří Paroubek citát: „Tvrzení, že nás prý jezuité naučili česky, je taková nehoráznost, když vidím ty Koniáše, kteří házeli knihy do plamenů,…“ (citaty.net)
https://katyd.cirkev.cz/clanky/cim-zari-jiraskovo-temno.html?media=touch
https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%98%C3%ADmskokatolick%C3%A1_c%C3%ADrkev_ve_%C5%A0v%C3%A9dsku
https://cs.wikipedia.org/wiki/Rom%C3%A1n
Přehled českých církevních dějin 2, Jaroslav Kadlec, nakladatelství Křesťanská akademie, Řím 1987
Temno, Ivana Čornejová, nakladatelství Paseka, Praha 2022
