Před pár dny tomu bylo 400 let, kdy vzbouření Stavové 23. května 1618 druhou pražskou defenestrací zahájili Třicetiletou válku. Jejich nepromyšlená akce je nakonec zničila.
Vyhození dvou královských místodržících Jaroslava Bořity z Martinic a Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka společně s písařem Fabriciem z oken Pražského Hradu, které všichni tři přežili, protože spadli na smetiště, bylo reakcí na zavření protestantského kostela v Broumově, patřícího řádu benediktýnů a zboření dalšího nekatolického chrámu Hrobu, který vlastnilo pražské arcibiskupství. Protestanti to považovali za porušení Rudolfova Majestátu z roku 1609, který zajistil každému obyvateli českého království (pro Moravu tento výnos neplatil) včetně poddaných svobodu náboženského vyznání a v královských městech i právo výstavby kostelů. Jenomže nastal spor, katolíci tvrdili, že lidé tedy mohou vyznávat svoji víru, ale v místech patřících katolické církvi, nemají jejich obyvatelé právo stavět své chrámy, kdežto protestanti tvrdili, že pro církevní zboží, platí stejná práva jako pro královské včetně možnosti stavby kostelů. Ještě bych dodal, že štěstí měl nejvyšší kancléř Království českého a zásadový katolík Zdeněk Vojtěch Popel z Lobkovic, který nebyl přítomen, a tak okenní let neabsolvoval.
Byla to od Stavů hloupá nepromyšlená akce a vzpoura proti legitimnímu českému králi Matyášovi a po jeho smrti v roce 1619 jeho nástupci Ferdinandu II. Habsburskému, kterého si ještě Matyášova života v roce 1617 dobrovolně zvolili za českého krále. Přitom Ferdinand II. v době svého nástupu na český trůn tedy rok po vypuknutí stavovského povstání slíbil zachovávat Majestát, když se mu podají. Navíc si povstalci nezajistili ani podporu na celém českém území. Významná královská města Plzeň a České Budějovice zůstala věrna Habsburkům a povstání zavrhla. České Budějovice se navíc ubránily pokusu stavovského vojska vedeného Hohenlohem o dobytí, což mně obzvláště těší.
Stavové si neuvědomili, že takový podnik jako je svržení panovníka, stojí hodně peněz. Navíc si zpočátku ani nezajistili podporu Moravy, která se k povstání přidala až v roce 1619. To bylo v důsledku varování moravského šlechtice z Jednoty bratrské Karla staršího ze Žerotína, který upozorňoval na fakt, že císař a král Ferdinand II. má daleko větší možnosti než vzbouření Stavové. Také jako jediný protestant mohl po bělohorské porážce dožít na svých panstvích, která mu nebyla zkonfiskována, a on ani nemusel přestoupit na katolickou víru.
Další velkou chybou bylo zvolení slabocha Friedricha Falckého za českého krále. Tím povstalci proti sobě akorát poštvali saského luteránského knížete Jana Jiřího I., který měl od nich přislíbenou českou královskou korunu. Ten se cítil ponížen a uražen, přešel na stranu císaře a jako jeho spojenec pacifikoval se svými vojsky Horní a Dolní Lužici. Později je pak od něj saský vládce dostal za odměnu a obě tradiční součásti Zemí koruny české byly definitivně ztraceny.
Stavové si také naivně mysleli, že volbou Friedricha Falckého získají na svou stranu anglického krále Jakuba I., který byl otcem jeho manželky Alžběty Stuartovny. To se ovšem přepočítali, protože londýnský panovník nechal svého zetě bez pomoci, žádné peníze mu neposlal, a ještě předtím ho důrazně varoval, že pro něj je českým králem Ferdinand a on ať nabídku vzbouřenců nepřijímá. Friedrich to neudělal a litoval, protože pak přišel i o svoji Falc, kde byl říšským kurfiřtem.
Friedrich byl neschopný zbabělec, který se o vladařské záležitosti nezajímal, a to, že jeho vojáci nedostávají žold, ho netrápilo. On jako kalvinista proslul akorát barbarstvím, když dotáhl do Prahy v listopadu 1619 svého dvorního kazatele a náboženského fanatika Sculteta, který proslul demolicí interiéru svatovítské katedrály, protože kalvinisté neuznávají kostelní výzdobu. Odporný to čin!
Amaterismus povstalců byl do oči bijící, nedokázali zajistit pro svoji akci dostatek peněz, a když bylo nejhůř, tak opakovaně poslali vojáky rabovat do pražského židovského ghetta. Nelze se tedy divit tomu, že pražští Židé radostně přivítali katolické vítězství v listopadu 1620 na Bílé hoře. Přesto však stavovské vojsko nedostalo před bitvou na Bílé hoře několik měsíců žold a jejich vůle bojovat proto byla velmi chabá. Je normální, že když podniknu jakoukoliv akci, tak si zajistím finanční krytí a zvláště v případě, když chci svrhnout panovníka a nastolit si svého. To však Stavové neudělali. Zásadní, stupidní chyba. A když prohráli, tak vzkázali císaři, že se mu tedy podávají za podmínek, že jim ponechá jejich majetky, náboženství a nebude je trestat. To ovšem byla nehorázná drzost. Oni přece nemohli myslet vážně, že když vyvolali povstání a dva roky se v zemi válčilo, tak to císař přejde jen tak bez povšimnutí.
Výsledek bělohorské bitvy nebyl žádnou národní tragédi a rozhodně nelze boj Stavů s císařem a českým králem Ferdinandem považovat za válku mezi Čechy a Němci. To je totální nesmysl. Sám zimní král Friedrich Falcký a mnozí vůdcové stavovského povstání jako Thurn, Hohenlohe, Anhalt, Schlick a další byli Němci. Jak trefně poznamenal vynikající český historik profesor Josef Pekař, o český královský trůn se střetli dva uchazeči, z nichž notabene ani jeden nebyl Čech.
Po Bílé hoře v zemi nadále setrvaly tradiční české šlechtické rody, jako Kinští, Černínové, Lobkovicové, Šternberkové Martinicové, Slavatové a další. Z nichž první čtyři žijí v Čechách i v současné době.
Dovolil bych si také upozornit na odbornou práci vynikajícího historika profesora Petra Čorneje týkající se pobělohorských změn pozemkového vlastnictví, ve které doložil, že více jak 50% půdy patřících panskému stavu zůstalo ve vlastnictví českých rodů i po Bílé hoře a stejně tak tomu bylo ve stavu rytířském, kde původní čeští vlastníci převažovali ještě výrazněji. U panského stavu došlo ke změně až po roce 1634, kdy byl zkonfiskován majetek zavražděného Albrechta z Valdštejna a jeho českých příznivců, např. Trčků z Lípy. Pak tedy převážili cizí pozemkoví vlastníci, ovšem mnozí z nich jako třeba Schwarzenbergové nebo Colloredo-Mansfeldové se počeštili a hlásili k českému vlastenectví.
Profesor Pekař zhodnotil bělohorskou porážku Stavů jako neštěstí bez míry a hranic, ovšem viníky jsou podle něj jednoznačně povstalci. Ještě dodám, že někdy v devadesátých letech jsem se o této problematice bavil s evangelíkem, středoškolským profesorem dějepisu, a ten sám uznal, že Stavové bojovali špatně, i když dle jeho názoru za dobrou věc.
K problematice mohu doporučit nedávno vydanou vynikajíc práci francouzského historika Oliviera Chalineho – Bílá hora.
