Je takovým čecháčkovským zvykem naříkat nad tím, jak druzí jsou na nás zlí, a jenom nám ubližují. To se týká i neblahého 15. března 1939, jehož smutné 75. výročí jsme si včera připomněli. Neblahé prvenství v kupení chyb vedoucí ke konci Československa patří ministru zahraničí a pozdějšímu prezidentovi Edvardu Benešovi, který dokonce dával přednost Adolfu Hitlerovi před Ottou Habsburským.
První krok k Mnichovu a následně k březnovému obsazení Československa nacistickým Německem byl učiněn v roce 1918 neprozřetelným rozbitím Rakouska-Uherska, což byl největší geopolitický omyl 20. století. To uznal i pozdější britský premiér Winston Churchill: „Kardinální tragédií byl úplný rozpad rakousko-uherské monarchie, rozbité na základě Saintgermainské a Trianonské smlouvy. Toto přežívající vtělení Svaté říše římské umožňovalo po staletí společný život, přinášející výhody obchodu i bezpečnosti, celé řadě národů, z nichž ani jediný neměl ve své době sílu ani vitalitu čelit sám o sobě tlaku znovuoživeného Německa a Ruska.“
Stejně to viděl i prezident tzv. druhé republiky Emil Hácha, který řekl: „Rozbití Rakouska bylo velkým omylem, teď nás Hitler obsadí jednoho po druhém.“ Ano habsburské soustátí bylo ve středoevropském prostoru důležitým protihráčem Ruska a Německa, které po I. světové válce nikdo nenahradil.
V sobotní příloze Lidových novin Česká pozice publikoval zajímavý komentář s názvem 75 let od okupace. Byl 15. Březen nevyhnutelný? Roman Joch. A v něm uvádí zajímavá fakta, že ještě v roce 1934 tajně jednal čs. ministr zahraničí Edvard Beneš s německým říšským kancléřem Adolfem Hitlerem o případném zákroku proti možnému nástupu Otty Habsburského na rakouský trůn. Beneš tehdy razil heslo, „lepší Hitler ve Vídni, než Otto v Hofburgu.“
Toto jeho politické diletantství nepotřebuje komentář, bohužel nebylo jediné. Šéf francouzské vojenské mise v Československu maršál Ferdinand Foch ve dvacátých letech minulého století našim politikům řekl: „Vaše hranice Vám může ubránit jen schopný ministr zahraničí.“ A tohoto úkolu Beneš jaksi nebyl schopen. Tehdejší ČSR hraničila se státy, které nám s výjimkou Rumunska nebyly příliš nakloněny. Ministr zahraničí se měl snažit to změnit, nicméně to neudělal. Nabízelo se spojenectví s Polskem, kterého jsme mohli dosáhnout i přes spory o Těšínsko a nespolehlivost Československa, které v roce 1920, kdy náš severní soused bojoval s bolševickým Ruskem o holou existenci, mu komplikovalo dovoz zbraní přes naše území.
Beneš to ovšem odmítl a prohlásil. „Oni by nás zatáhli do svých problémů s Ruskem.“ To byl samozřejmě nesmysl. Polsko rozhodně po uzavření Rižského míru v roce 1921, který mu de facto garantoval východní hranice před prvním dělením Polska v roce 1772, když předtím jeho vojska rozdrtila před Varšavou Rudou armádu, nemělo na válce s ním žádný zájem a v třicátých letech uzavřelo se SSSR smlouvu o neútočení.
Význam Benešových slov je ovšem horší, že vyznívá asi takto, když my budeme mít problémy, musí nám všichni jít na pomoc, ale když je budete mít vy, tak nás to nezajímá. Krátkozrakost tohoto tragéda československé politiky pak vyvrcholila v září 1938, kdy i jeho vinou stálo Československo samo proti hitlerovskému Německu. Stát o spojence, který nechce pomáhat v případě nouze druhým? To nikdo nechtěl. Beneš to vyřešil po svém, vzdal pohraničí Hitlerovi bez boje, abdikoval a utekl do zahraničí. Březen 1939 už byl jenom logickým důsledkem Mnichova.
Aby bylo jasno, nesmírně si vážím těch, kteří za naši svobodu a obnovení Československa bojovali a umírali, to my však nemůže bránit v přehlížení chyb, které jsme udělali, to ještě nikomu nepomohlo.
Za zmínku stojí také jednání sovětského Ruska po březnové okupaci českých zemí. To po podepsání Paktu Ribbentrop- Molotov v srpnu 1939 diplomaticky uznalo tzv. Slovenský štát, předalo mu rezidenci bývalého československého velvyslanectví a náš velvyslanec musel odjet z Moskvy.
