Jak jsem sbíral podpisy pod petici Několik vět

Letos v sobotu 29. června tomu bylo třicet let, kdy byla na rádiu Svobodná Evropa zveřejněna petice Několik vět, která rozzuřila komunistický režim, a já ji podepsal a také šířil. Dobrým věcem je třeba pomáhat. 

Ze současného hlediska není na této petici nic nenormálního. Jejich sedm požadavků, mezi které patřily propuštění politických vězňů, ukončení omezování svobody shromažďování, ukončení kriminalizace nezávislých skupin, respekt k oprávněným požadavkům věřících lidí a svobodná diskuse o důležitých momentech novodobých českých dějin, třeba o roce 1968 nebo padesátých letech, nebylo ničím, s čím by se nedalo nesouhlasit.

Tehdy vládnoucí komunisty však petice Několik vět pořádně vystrašila, už proto, že se nestala jenom záležitostí disidentů, ale podepsaly jí i známé osobnosti například herci Jiří Bartoška, Zdeněk Svěrák nebo Martin Stropnický.

Býval jsem tehdy pravidelným posluchačem Svobodné Evropy a tak jsem opakovaně zaslechl obsah petice a seznamy signatářů, kterých neustále přibývalo. A tak jsem se rozhodl jednat. Nahrál si text na kazetu, nechal ho přepsat od dobré kamarádky na psacím stroji, podepsal se a začal sbírat další podpisy. Úspěšný jsem byl v našem mládežnickém katolickém pěveckém sboru při brněnském chrámu svatého Jakuba, a také v okruhu svých známých. Dost podpisů jsem získal ve vlacích, naopak v mé tehdejší práci se mi podepsali jenom dva lidé. Celkem jsem nasbíral řádově desítky podpisů a petiční archy odevzdal je signatářce Charty 77 Haně Holcnerové. Občas jsem si říkal, co by se asi stalo, kdyby mně někdo udal, ale k tomu nedošlo.

Většina lidí už tenkrát měla komunistů plné zuby a já se rozhodl jednat. Cítil jsem, že je potřeba přiložit ruku k dílu a dát soudruhům najevo, že chceme svobodu a máme dost rudé totality. Nebyl to normální stát, kde si člověk nemohl koupit knihy podle svého vkusu, já třeba vynikající práce nejlepšího českého historika všech dob Josefa Pekaře, nemohl se svobodně dostat k oblíbené hudbě, například k písním Karla Kryla, které se šířily pokoutně mezi lidmi, a já si také nahrál dvě kazety od kamaráda. Ano, „…byl hrozný tento stát, když musel si se dívat, jak zakázali hrát a zakázali zpívat…“. To jsme chtěli změnit a jsem moc rád, že se nám to nakonec povedlo.