V těchto dnech si připomínáme osmdesáté výročí tzv. Zimní války, kdy 30. listopadu 1939 Stalinova zločinecká říše zákeřně napadla bez vyhlášení války maličké Finsko. To však obstálo ze ctí.
Tato skandinávská země totiž velmi hrdinně vzdorovala obrovské přesile agresora a stala se morálním vítězem konfliktu. Komunistický Sovětský svaz vedený masovým vrahem Josefem Stalinem hrubě porušil mezinárodní právo, když napadl sousední zemi. Zbabělý útok zdůvodnila rudá sebranka vymyšleným incidentem, při kterém prý finské dělostřelectvo odstřelovalo sovětské území. Jak se však později prokázalo, jednalo se o sovětskou provokaci a ona děla patřila ve skutečnosti Rudé armádě, která tak střílela na vlastní pozice. Tady se jasně ukazují asociace. Nacistické Německo zdůvodnilo napadení Polska o tří měsíce dříve pro změnu vlastním provokačním přepadením rozhlasové stanice v tehdy německém Gleiwitzu, nynějších polských Gliwicích.
Výsledek války měl být jasný, vždyť proti 340 tisícům finských vojáků, pouhým třiceti tankům a 114 letadlům stála mohutná Rudá armáda s milionem mužů a žen, více než šesti tisíci tanky a téměř čtyřmi tisíci letadly. Sovětští velitelé proto předpokládali, že s Finy budou rychle hotovi, ale přepočítali se. Jejich vojska vojska též kvůli předchozím čistkám v důstojnickém sboru utrpěla vinou neschopného a nezkušeného velení několik zdrcujících porážek a teprve po čtyřech měsících dosáhla vytčených cílů. Zaplatila za to však strašlivou cenu - kolem čtyř set tisíc padlých, raněných, nezvěstných a zajatých.
Komunistická propaganda zdůvodňovala tuto agresi tím, že SSSR potřeboval oddálit hranice s Finskem dále od Leningradu. Vládě v Helsinkách proto Sověti nabízeli v rámci komplexu návrhů „na mírové soužití obou zemí" výměnou větší území v ruské části Karélie. K tomu není co dodat. Žádná země na světě není povinna přistupovat na takové návrhy. Navíc Finsko se mělo vzdát území s vyspělým průmyslem a dostat za to hospodářsky naprosto bezvýznamnou oblast.
Tato sovětská akce byla důsledkem zločinného paktu Molotov-Ribbentrop, kdy se dva vrchní evropští gangsteři dohodli na rozdělení kořisti a přepadali pak sousední země. Je pravdou, že Finsko se později spojilo s hitlerovským Německem a v červnu 1941 společně s ním zaútočilo na Sovětský svaz. Avšak finská armáda pouze osvobodila okupované území své země, které jí podle mezinárodního práva náleželo a na bývalých sovětsko-finských hranicích asi 30 kilometrů od tehdejšího Leningradu (nyní Sankt Petěrburg) zastavila postup a i přes opakovaná německá naléhání v něm nepokračovala. I to jistě přispělo k ubránění druhé největšího ruského města sužovaného po tři roky blokádou. Finům se jednalo pouze o jedno, dostat zpátky území, o které byli protiprávně připraveni.
Finové také mohou být pro nás vzorem, že násilníkům se neustupuje. Mobilizovaná čs. armáda měla podle webu armada.vojenstvi.cz v září 1938 1 280 tisíc vojáků, 950 letadel, 350 lehkých tanků a 70 tančíků. Byla na tom tedy daleko lépe než finská vojska a také přesilu nemělo nacistické Německo takovou jakou disponovali Sověti vůči Finům. Ti se však bránili, na rozdíl od nás, kteří se vzdali bez boje, a já to považuji za chybu. My jsme se tenkrát měli bránit, už kvůli cti a hrdosti. Finsko nakonec muselo přijmout pro ně ně nevýhodné mírové podmínky. Zachovalo si však tvář a také svým rozhodným odporem proti silnějšímu nepříteli zabránilo komunizaci své země.
