Česko by se mělo s Lichtenštejny domluvit a ne zatvrzele hájit loupež jejich majetku

Lichtenštejnové nedostanou zpátky majetky na Břeclavsku včetně zámků Lednice a Valtice. Pravomocně tak rozhodl krajský soud v Brně, který zamítl žalobu Nadace knížete z Lichtenštejna požadující od státu jejich vydání.

Právní zástupce Nadace Aleš Linhart oznámil, že proti tomuto verdiktu podá mimořádný opravný prostředek - dovolání k Nejvyššímu soudu. Je konečně načase, aby už tato nechutná přetahovaná skončila a Česká republika se dohodla s knížecí rodinou Lichtenštejnů na rozumném vyrovnání, v ideálním případě na navrácení neprávem uloupených lichtenštejnských majetků. Proč neprávem? Protože tzv. Benešovy dekrety byly v tomto případě podle zneužity proti nevinným lidem.

Právní argumentace české justice, kterou použil i brněnský soud, že lichtenštejnský kníže František Josef II. se při sčítání lidu v roce 1930 přihlásil k německé národnosti, je neudržitelná. V té době ještě ani Hitler nebyl v Německu u moci a většina lidí netušila, čeho jsou nacisté schopni a jaké hrůzy rozpoutají. Čili, přihlásit se v té době k německé národnosti nebylo žádným zločinem. Nehledě k tomu, že pan kníže s největší pravděpodobností sčítací arch nevyplňoval sám, na takové záležitosti měl podřízené, a tedy za to něj udělal někdo jiný. Navíc v manuálu pro sčítání v třicátém roce bylo uvedeno, že národnost se určuje zpravidla podle mateřské řeči a tak si knížecí zaměstnanec řekl, pan kníže mluví německy, tak mu napíši německou národnost. Dotyčná kolonka znamenala jak národnost tak používaný jazyk.

Vládnoucí lichtenštejnský panovník se jinak hlásil k lichtenštejnské národnosti a byl vládcem suverénní konstituční monarchie a tedy i lichtenštejnským státní občanem. Německé občanství nikdy neměl.

Důležitější jsou však postoje Františka Josefa II. v následující době. Pravdou je, že se nepodílel na nacionálních sporech mezi Čechy a Němci a v této záležitosti vystupoval umírněně. Zaměstnával Čechy a Němce a během druhé světové války nepodlehl tlaku nacistických okupačních úřadů, aby Čechy odvolal z vedoucích funkcí. Stejně tak u Lichtenštejnů pracovali po dobu německé okupace lidé, kteří měli příbuzné uvězněné v koncentračních táborech za protinacistickou činnost.

Ve prospěch Lichtenštejnů svědčí i fakt, že Lichtenštejnsko jako stát nikdy neuznalo Mnichovskou dohodu, rozbití Československa v březnu 1939 a ani vznik Protektorátu Čechy a Morava. Udržovalo dokonce styky s československou zahraniční vládou v Londýně.

Je jasné, že kníže František Josef II. nějaké ústupky vůči nacistické okupační správě udělat musel. A tak je pravdou, že podporoval některé německé spolky. Ony ústupky však nikdy nepřesáhly únosnou mez a také mu umožnily pomáhat obětem nacistického teroru. Bez jistých kompromisů by to nebylo možné.

Fakta svědčí jasně ve prospěch Lichtenštejnů, oni nekolaborovali s nacisty a proto zabavení jejich majetků bylo nezákonné a v podstatě se jednalo o státem posvěcenou loupež. Proto čím dříve se Česká republika s Lichtenštejny spravedlivě vyrovná, tím lépe.

Zdroje:

Lichtenštejnové neuspěli u krajského soudu, chtěli majetek na Břeclavsku (ceskenoviny.cz)

Československé sčítání lidu 1930 | ČSÚ (czso.cz)

'Nebyli jsme Němci.' Lichtenštejnská vláda kritizuje Česko kvůli pozemkům u Říčan | iROZHLAS - spolehlivé zprávy

Lichtenštejnové v Československu, Václav Horčička, nakladatelství Agentura Pankrác s.r.o., Praha 2014