Sudičky po Česku 9 - Malé nevinné dítě

Nahlédněme tam, kde se i Osud se může dostat do úzkých. Zastavme se u Ráje hraček a pak, pak se zase nic nevyřeší.

Nechávat něco na Osudu je, eufemisticky řečeno, velice naivní počínání. My, obyčejní lidé, tomu říkáme nošení dříví do lesa, vzdělanci zase nosí sovy do Athén. Tak jako tak, Osud si v každém případě udělá to, co sám chce. Ostatně jak už víme, Merlota o něm má celkem přesnou, možno říci plastickou představu.  Ano, možná jsou v tomhle ohledu sudičky trochu privilegované, ale to jen díky čiré shovívavosti Nejvyšší autority.

Jeden takový případ je popsán v příručce Sudičkou v několika krocích snadno a rychle, kterou má ve své knihovničce Packalka. Stalo se to již velmi dávno, a jestli vás to zajímá, tak tedy jistá sudička při věštbě nad kolébkou poněkud přestřelila a novorozenému chlapečkovi přisoudila genialitu, aniž ji blíže specifikovala. V Osudu hrklo. Ovšem na druhou stranu… dějiny znají svého Mozarta, Leonarda, Dostojevského, Jacka Rozparovače či Karla Gotta. A tak se rozhodl v klidu čekat. První pochybnosti se vloudily už tehdy, když si chlapec v deseti letech ještě nedokázal zavázat tkaničky u bot. Ovšemže to nemusí nic znamenat. Naopak to může být jasným signálem neobyčejných schopností v jiné, podobně důležité oblasti.

Jenže… ono jaksi nic, nikde nic. Hoch neuměl telefonní seznam nazpaměť, hudbu nesnášel, kreslení ho nebavilo, kotrmelec nesvedl, psát a počítat se nikdy kloudně nenaučil. Osud tiše kvílel. Kluk je blbej úplně na všechno… Ale když už mu ta baba tak zavařila, musel zasáhnout chtě nechtě.

Když táhlo budoucímu géniovi na čtyřiatřicet, oženil se s o čtyřicet sedm let starší restituentkou s pár milióny ve štrozoku. Za sedm měsíců byl vdovcem a zároveň univerzálním dědicem.

A pak že to nejde.

•  

Ale to jsme odbočili příliš daleko. Naše sudičky ještě stojí před branami své podnikatelské budoucnosti a obchodní společnost stále nemá ani název. No jo, nemají ten klobouk ani papouška.

„Jéžiš, tak to dáme do hrnce a tahat bude sousedův kocour,“ navrhla jisté řešení Merlota.

„Jo, ale to bysme to musely napsat na kousky nakrájenýho hovězího, ty chytrá,“ celkem realisticky namítla Akitemtira, „na papírky se ti kocour vykašle!“

Rozpravu o stravovacích návycích a dalších schopnostech kocoura versus papouška můžeme klidně oželet. Ostatně nebyla dlouhá, skončila vyjasněním vzájemného vztahu obou kandidátů na pravou ruku Osudu. Zase zbyl kocour.

„Kocoura vem čert, beztak je ňákej divnej. Onehdá se mi motal v cestě a pak po mně seknul drápem, dyž sem o něj trochu víc zavadila nohou. Musíme najít ňáký malý nevinný dítě,“ naznačila nový směr Merlota.

V Packalčině mysli se vynořila dávná vzpomínka na malého Jiříčka od sousedů, kterého se kdysi (nerada) uvolila pohlídat. Zatímco mu četla pohádku O statečném cínovém vojáčkovi, fracek počmáral fixkami dvířka starožitného sekretáře. Hrnek s mlíkem hodil na zem a sekýroval, že chce kakajíčko. Špenát u oběda plival jako kobra jed do vzdálenosti dvou metrů a zasvinil světle žlutou, zrovna vypranou záclonu. Odpoledne ho vzala na procházku do města. Před obchodem Ráj hraček pana Naklíčka jí pokopal holeně, protože mu nechtěla koupit kuchyňku pro panenky s opravdickou mikrovlnou troubou. Pak se jí vytrhl a vběhl do jízdní dráhy. Seřezala ho, pochopitelně. Strašně řval, že chce k mamince. Jeho dočasná chůva si nic nepřála toužebněji.

Nevinné dítě? Ani náhodou, ďábelský spratek to byl. Jenže dneska mu už bude tak osmnáct, možná devatenáct. Takže TEN v úvahu naštěstí nepřipadá.

„A kde ho chceš hledat? Na pískovišti?“ zeptala se s obavami v hlase.

Pokud jde o pískoviště, měla Merlota jasno: „No tak tam teda určitě né. Vidělas někdy ty malý hajzlíky, jak se mlátěj kyblíčkama po kebulích a rvou se vo hrabičky? Ale v kavárně U hořký culifindy maj takovej ten děckej koutek.“

Ale ani dětský koutek nebyl shledán vhodným. Akitemtira namítla, že ty dětičky tam přece nechodí samotné, a na jejich rodiče by to nemuselo dělat dobrý dojem. Merlota sice měla své zkušenosti s bdělostí a starostlivostí přítomných rodičů, ale asi to opravdu nebylo to pravé místo.

Packalka doposud mlčela. Teď nasadila takový mírně asymetrický úsměv a obě její kolegyně už tušily, že přijde s něčím opravdu převratným. A už je to tady:

„Děv-ča-ta,“ odsekávala slabiky, čímž chtěla zdůraznit závažnost svého sdělení. „Na to musíme jít úplně jinak. Nedávno jsem si pročítala pár starších čísel Světa podle sudiček. Je tam popsán jeden dávný případ… no není důležité, o co tenkrát šlo, ale jisté je jedno. To dítě si nás musí najít samo.“

„Seš na hlavu? Ty si jako myslíš, že nám tady zaťuká ňáký pachole na dvéře a řekne Tak já šem vám pišel vylošovat ten papílet?“ Merlotě se jaksi automaticky vybavila její herecká průprava a nápodoba dětského šišlání byla téměř dokonalá.

Packalku málem trefil šlak. Ta nemožná ženská jí zkazí úplně všechno. Ještě ke všemu vždycky, ale prostě vždycky, nějakou nehoráznou blbostí. Šišlavé batole… Ale nevzdala to:

„Merloto, nepochopila jsi meritum věci.“ snažila se o smířlivý tón. „Nevím přesně, jak to vyjádřit, ale to nalezení musí být, jak bych to řekla, jaksi intuitivní. Žádné klepání na dveře a ten, připusťme, infantilní projev. To dítě nám musí poslat sám Osud, a ten, jak víš, si na takové … ehm… příliš jednoduché počínání nepotrpí.“

„Jo, ale taky si někdy dává zatraceně na čas,“ uzavřela debatu Merlota.