Sudičky po česku 6 - Fátum

Je to tak lákavé, používat ta tajemná cizí slova. Hned to jinak vypadá… Ale zase se to může zvrtnout. Ostatně, jako všechno.

Když se sudičky znovu setkaly, byla na dramatické umělkyni i bývalé profesorce znát změna. Vypadaly odpočatě a jaksi lépe. Merlota měla na hlavě nový přeliv. V obchodě si ho můžete koupit pod názvem Vzpomínka stepní lišky. Packalka se viditelně zklidnila četbou ve vzácných a učených knihách. Akitemtira vypadala pořád stejně, ale celkem vzato vyrovnaně.

Profesorka teď otevřela již hodně osahaný linkovaný sešit a s použitím slavnostní dikce prohlásila:

„Dnes tedy uzavřeme fátum.“

Merlota se upřímně vyděsila:

„Vono teče nebo co?“

Vědma přes čísla raději mlčela, ale i v jejích očích se zračila velká nejistota.

To bylo tak, milé děti. Už jsme vám prozradili, že paní profesorka si své pocuchané nervy léčila četbou. A zrovna náhodou sáhla po Slovníku cizích slov (na zadní straně měl shodou okolností nálepku s číslem a zkratkou AK). Aniž by hledala, otevřela jen pro inspiraci svazek na stránkách písmene F. A hle, okamžitě bylo její oko jako magnetem přitahováno ke zvlášť pohlednému slovu fátum. Když si ho polohlasně přečetla, zvuk v líbeznosti předčil svůj obraz. Když pak její zorné pole zaznamenalo i význam toho nádherného slova, zalilo její nitro bezmezné štěstí. Je to totiž OSUD. Co víc si může přát sudička, která důsledně dbá na vzdělávání a chce být svým družkám zářným příkladem?

Teď tedy to slovo použila, přestože téměř s jistotou věděla, že ani Merlota, ani Akitemtira jeho význam neznají. Nebo možná právě proto. V duchu se však přesvědčovala o tom, že jí jde pouze o rozšíření jejich obzoru.

Obzor zatím tonul v tichu. Merlota kupodivu uvažovala poměrně logicky: má-li se něco uzavřít, je to asi otevřené a to nedělá dobrotu. Reminiscence na vodu ji napadla jako první, ale mohl to být stejně dobře hlavní uzávěr plynu. Numeroložka by bývala ráda uvažovala stejně, ale cítila, že tudy cesta nepovede. Věděla, že Packalka by se nezabývala tak obyčejnými věcmi a že to fátum musí být něco duchovnějšího a vznešenějšího. Zvolila tedy mnohem obezřetnější a přiznejme si, i sofistikovanější cestu:

„A jak ho uzavřeme?“ zeptala se s naprostou samozřejmostí.

Packalka se ocitla v úzkých. Uvědomila si totiž, že sama poněkud přestřelila. Nemohou přece osud uzavírat. Pokusila se o nápravu:

„Mám na mysli, že budeme dosud neuzavřené fátum predikovat.“ To byl geniální tah. Přímo se kochala udivenými výrazy těch dvou. Ale zase se nedočkala triumfu. Akitemtira se držela své strategie a řekla:

„Na to si netroufám.“

Merlota to pojala po svém: „Tak do toho nejdu.“

Packalka si odkašlala. Dokonale se zapletla do těch úžasných slov a začala ztrácet půdu pod nohama. Musela připustit, že Merlota i Akitemtira sice nevědí, o čem mluví, ale nakonec mají pravdu. Neměly by se do toho pouštět. Nezbývalo nic jiného, než se z duchovních výšin vrátit na pevnou zem:

„No tak si o tom jenom tak popovídáme, no. To snad zvládnete.“

Merlota ožila:

„No jasně že si můžem pokecat, ale už nám kruci řekni, vo co vlastně de.“

Alespoň malá náplast na zklamání paní profesorky. Nasadila blahosklonný výraz a medovým hlasem se pustila do výkladu:

„Drahoušku Merloto, nechce se mi věřit, že ty, zkušená umělkyně a byvší zářivá hvězda zpráchnivělého dřeva… chci říci prken, která znamenají svět, neznáš význam slova fátum. To jste nikdy nehráli nějaký kus o osudu? Ale jistěže hráli, má milá, jenom sis zřejmě zase zdřímla a vypadlo to z tvé jinak skvělé paměti. Nebo možná utonulo, zajisté víš v čem? A ty, vládkyně čísel, cos vlastně v té laboratoři věštila? Čísla do loterie patrně ne, to bys skončila mnohem dřív. Musela ses přece opírat o osud!“

Akitemtira by se teď nejraději opřela o něco mnohem festovnějšího. Blesklo jí hlavou, jestli ta vlezlá šťouralka přece jenom neví o tom maléru s panem Defenestrem. Ach bože, teď si musí zachovat tvář:

„Ovšem,“ pronesla klidně, „ale já nemám ráda cizí slova. To know-how, co mi reklamní agentura vnutila do letáčku, to bylo jen pro zlost. Takže když osud, tak osud.“

„Jasně, vocuť až pocuť,“ přidala se Merlota. „A jestli se teda dobře pamatuju, tak ten vosud bejval dycky hodně vrtkavej a šel si dost po svym. Paličatej je jako koza a kecat si do toho moc nenechá, to mi teda můžeš věřit. Mělas chodit víc do dívadla než do knihovny nebo lítat za Inkunábulem do toho jeho kšeftu.“

Nebýt té trochu unfair narážky, bylo to vlastně bezchybné objasnění toho, čemu můžeme říkat osud nebo fátum. Vyjde to nastejno.

Byl to pro Packalku znovu velký debakl. Velmi, velmi chladným hlasem učinila ještě poslední možný pokus:

„Sama to také tak cítím. Mám tedy do Vědoucné Knihy zapsat: Ó fátum, zjev nám svou tajemnou tvář?“

Merlota obrátila oči v sloup, zapálila si hájku a řekla:

„A neni to blbý?“

Svět paní profesorky potemněl a padal kamsi po dráze kružnice.