Tento text je určen pro ty, co soucítí s ukrajinským obyvatelstvem a jsou vystaveny neodborným a nevzdělaným projevům ospravedlňující ruské zločiny na Ukrajině v internetovém prostoru.
Kyjevská Rus
Rozhodl jsem se jako historik být aspoň nějak prospěšný pro dobu, kdy se dějí zločiny na ukrajinském obyvatelstvu proti lidskosti. Ačkoliv sledujeme v přímém přenosu akt nebývalé agrese od dob jugoslávského konfliktu v Evropě nepoznaného, tak po internetu koluje spoustu manipulací od Čechů, kteří své češství pojí s vidinou života pod ruským agresorem. Tento text není určen těmto lidem. Je to určeno pro ty, kteří litují ukrajinského obyvatelstva a jsou vystaveny neodborným a nevzdělaným projevům ospravedlňující ruské zločiny na Ukrajině v internetovém prostoru.
První historická črta se bude věnovat nejranějším dějinám východní Evropy. Je to reakce na text Vladimíra Putina, v němž se vyjadřuje o obou národech jako o jednom lidu. Je potřeba si uvědomit z jaké historické legitimity tedy vychází. Od jaké doby si může Rusko nárokovat území Ukrajiny? Už tato samotná otázka je problematická stejně jako koncept, z něhož vychází. Nároky na domnělé vlastnictví území Ukrajiny Ruskem Putin pokládá do doby, kdy vznikaly první státní útvary na tomto území. To se datuje stejně jako v Česku a na Moravě do 9. století. První státní útvar se jmenoval Kyjevská Rus. Už ze samotného názvu lze vyčíst, že se zde propojují územně dnešní dva státy Ukrajina a Rusko. Nicméně tak jednoduché to etnicky, kulturně a územně nebylo. Jednalo se o pestrou oblast, kde žili ještě u Baltského moře Baltové, ugrofinské kmeny a v blízkosti Černého moře pak kočovníci tureckého a íránského původu. Panoval zde čilý obchodní ruch, poněvadž zde vedla obchodní stezka od Baltského moře do Konstantinopole. Tu zaregistroval vikinský kmen Varjagů, jejichž původní domovina se nacházela v dnešním Švédsku. Oblast obchodní stezky si podmanili. Z tohoto kmene se vykrystalizoval knížecí rod Rurikovců. Zakladatelem Kyjevské Rusi se stal původně Varjag, kníže Oleg. Postupem času však tyto kmeny asimilovaly. Dobové památky Kyjevské Rusi dnes najdete v Rusku, na Ukrajině, ale i v dalších zemích. Hlavní centra se nacházela v Novgorodu (dnešní Rusko) a v Kyjevě (dnešní Ukrajina). Mimochodem Slované toto město nazývaly Cařihrad. Kyjevská Rus kontrolovala obchodní stezku a čile s Byzancí obchodovala. Vladimír Svatý si dokonce vzal byzantskou princeznu a kvůli tomu přijal křesťanství. Největší rozkvět přišel za vlády Jaroslava Moudrého, který vydal nejstarší zákoník v této oblasti. Smrtí Vladimíra Monomacha se rozdělila Kyjevská Rus na několik menších knížectví a tím oslabila, čehož využily kmeny Pečeněhů a Bulharů roku 1169 n. l. Kyjevská Rus zanikla.
Dějiny Kyjevské Rusi přináleží jak Ukrajině a Rusku, tak ale i dalším státům, na níž se tato země rozkládala. Z toho plyne, že jakési pomyslné dějinné právo na památky Kyjevské Rusi má každý stát, ale jenom po tu část historického území, která leží v současných hranicích daného státu. V obecném hledisku se však jedná o společné dějiny a to proto, že v té době se nedá hovořit o ničem jako o ruském národu. Pojem národ má historické kořeny až v 19. století. Hlavním spojitelem potom byla víra, kterou přijal Vladimír Svatý. Problém ovšem je, že ruské elity obecně mají extrémně citlivé vnímání v národních otázkách. Například v 19. století odmítli ruští vědci v čele s polyhistorem Lomonosovem závěry, že Kyjevskou Rus formovali Varjagové. Hystericky osočili německé vědce, že považují Slovany za podřadné. Představa, že vikingové formovali Kyjevskou Rus a jsou integrální součástí jejich dějin, byla nepředstavitelná.
Je proto důležité v záplavě dezinformací ohledně ukrajinského konfliktu si uvědomit, že dějiny Kyjevské Rusi nikdy nebyly pouze součástí dnešního Ruska a jakákoliv takováto interpretace je politickou manipulací a nelze to považovat za jeden z mnoha výstupních bodů pro válečný konflikt. Je to úplně to samé, jako kdyby dnes Češi vztahovali nárok na slovenské oblasti, kde se nacházela Velká Morava.
Použitá literatura:
Švankmajer, M.: Dějiny Ruska. Praha 1999.
Magocsi, R., P.: Dějiny Ukrajiny. Praha 2015.
Zástěrová, B.: Dějiny Byzance. Praha 1992.
Drška, V., Picková, D.: Dějiny středověké Evropy. Praha 2004.
internetové zdroje
http://en.kremlin.ru/events/president/news/66181
