Historie Putinem zlomená, anebo po stopách historické reality dějin Ukrajiny – část 3.

Krym

Nyní se zaměřím na dějiny Krymu, jenž je okupován Ruskem od roku 2014, na což civilizovaný svět adekvátně nezareagoval. Tím agresora utvrdil, že může beztrestně zabírat území suverénního státu. Již tehdy Putin argumentoval ochranou ruského obyvatelstva i historickým nárokem na Krym. My se nyní podíváme, jak to skutečně v historii bylo.

Krymští Tataři je specifické etnikum, které se oddělilo od zbytku turkických národů, jak jsem napsal ve druhé části. Jedná se tedy o domorodý národ na poloostrově Krym, díky čemuž územně definuje i svou vlast, na niž vznáší své legitimní nároky.

První doložitelné doklady o turkickém obyvatelstvu na Krymu pochází z 8. století našeho letopočtu. Po zániku Zlaté hordy se vykrystalizoval na tomto území roku 1441 stát nazývaný Krymský chanát, který však uznával nad sebou vládu Osmanské říše. Logicky pak zde jako hlavní náboženství byl islám. Krymský chanát přežil několik staletí. Vyprofiloval se ve stát, jenž zajišťoval politické, vojenské a ekonomické zázemí svým obyvatelům. Chanát se spravoval podle vzoru Osmanské říše se zásadním postavením Mohamedovy víry.

Oslabení Osmanů a vzmáhající se vzestup carského Ruska znamenal ruskou expanzi na Krym. Duben 1783 se zapsal smutečním písmem do dějin Krymu, jelikož v té době byl obsazen Kateřinou II. Velikou a přejmenován na Tavrickou gubernii. Už v té době carevna tento krok učinila především proto, aby získala přístup do Středomoří. Tím se započal nový politický a kulturní vývoj Krymu, který měl přijmout carskou kulturu, k čemuž sloužil i útlak domorodců, kteří ohrožovali novou gubernii, protože byli kulturně blízcí s Osmany. Došlo k exodu a z 5 milionů Tatarů zde nakonec zbylo asi 300 tisíc. Krymští Tataři se však nikdy nespokojili se životem v carském područí a roku 1917 během říjnové revoluce založili vlastní sekulární stát složený z muslimského obyvatelstva. Nicméně již v lednu 1918 se Rusko, v podobě bolševiků, opět zmocnilo Krymu. Následovala nucená kolektivizace a napadení tatarské inteligence, která byla přesídlována za Stalinova vládnutí na Ural, ale také popravována. Nelze se proto divit, že když do oblasti vtrhla nacistická vojska, tak si mnoho místních obyvatel oddechlo od sovětského útlaku a do jisté míry nové okupanty i vítalo. To se nelíbilo sovětům po válce, a proto rozjeli další kolo perzekucí. Stalin považoval krymské Tatary za kolaboranty a vyhnal je do hlídaných oblastí za Ural. Zde strádali a umírali. Navrátit se do vlasti mohli až v roce 1989, kdy oslabená SSSR povolila Tatarům návrat do rodné země.

Když 24. srpna 1991 vznikla samostatná Ukrajina, v jejich mezinárodně-uznaných hranicích se ocitl i Krym. Krymští Tataři podpořili aktivně referendum o samostatnosti Ukrajiny, jelikož doufali při vzniku demokratického státu, že dostanou určitou míru autonomie. To se ale nestalo, ačkoliv snahy byly. Ukrajinská vláda však měla jiné starosti, musela čelit na poloostrově ruskému separatismus.

Z následujících řádků lze učinit s ohledem k dějinám Krymu a jeho násilné anexi v roce 2014 několik závěrů. Krym a jeho obyvatelé žili až do sklonku 18. století mimo ruské území. Jakákoliv vláda pocházející z Ruska se pak dopouštěla rusizace na obyvatelích Krymu, která v mnohých případech znamenala i pro místní Tatary smrt. Útok na Krym v roce 2014 pak kopíroval snahy carského Ruska, kdy Putinovi a Kateřině II. Veliké šlo o přístup do Středozemního moře. V tomto jednání se tak protnula politika carismu a SSSR v osobě bývalého člena KGB Putina. Okupace Krymu tak vycházela z Putinovi interpretace dějin, aby ospravedlnil své mocenské ambice.

Použitá literatura

Melichar, H., Žídková, M.: Crimean Tatars Before and After the Annexation of Crimea: Identity, Societal Security, and the Prospects of Violence. Annual of Language & Politics and Politics of Identity. Roč. 2015, č. 1.

Švankmajer, M.: Dějiny Ruska. Praha 1999.

Auxtová, P.: Neštátne národy v Európe – prípad krymských Tatárov. Praha 2017. Jedná se o bakalářskou práci obhájenou na Univerzitě Karlově, Fakultě sociálních věd, Institutu politologických studií známkou výborně.