Historie Putinem zlomená, aneb po stopách historické reality dějin Ukrajiny – část 2.

Když se rozpadla Kyjevská Rus, život se nezastavil. Rozpadla se na velké množství malých knížectví. Je tedy otázkou, zdali Putinův vlhký sen o nároku na Ukrajinu se dá vyčíst v následujícím období tzv. Zlaté hordy. 

Zlatá Horda

V hodinách dějepisu může člověk lehce nabýt dojmu, že zánik určitého státního útvaru znamená též konec života obyvatelstva na daném území, čemuž tak nikdy nebylo a doposud není. Faktem je, že rozpadem Kyjevské Rusi byla celá oblast oslabena, jelikož se zde nacházelo množství menších knížectví s chybějícím mocenským centrem schopným tato knížectví sjednotit, ale udržovali kulturní odkaz Kyjevské Rusi. Nejvýznamnější knížectví se jmenovala: Kyjevské, Černigovské, Haličské, Smolenské, nebo Novgorodské. Knížectví se rozkládala jako Kyjevská Rus v oblasti dnešní Ukrajiny a Ruska. Nelze tedy stále hovořit o nějakém speciálním nároku Putina na Ukrajinu, že by se jednalo o ruské území.

Na oslabenou oblast si začal dělat zálusk mongolský chán Temüdžin. Ten roku 1206 na sněmu kurultaj byl zvolen nejvyšším chánem a přijal jméno Čingischán (ve volném překladu to znamená veliký vládce). Roku 1223 Mongolové drtivě porazili vojska knížat Kyjeva, Černigova, Haliče a Volyně, jejichž území se rozkládala především na dnešní Ukrajině, na řece Kalce. Neznamenalo to však dobytí knížectví východních Slovanů, což se změnilo až v letech 1236 až 1238, kdy postupně padla Rjazaň, Kolomna, Moskva, Suzdal. Roky 1239 až 1240 se staly terčem útoku Perejaslav a Černigov na dnešní Ukrajině. Za válečnou výpravou stál Čingischánův vnuk Batu, který se dostal až na Moravu. Založil posléze chanát nazývaný Zlatá horda rozkládající se v přímořských stepích Černého a Kaspického moře. Obyvatelstvo chanátu se začalo označovat jako Tataři. Dodnes na poloostrově Krym žijí krymští Tataři, jež mají ve své genetické výbavě predispozice po obyvatelstvu Zlaté hordy, avšak jejich etnogeneze je ovlivněna i jinými etniky.

Nadvláda Tatarů nad územím bývalé Kyjevské Rusi se datuje k roku 1257. Politicky autonomním knížectvím vládl chánovou listinou jarlyk pověřený velkokníže, nebo kníže. Knížata kontrolovali baskakové (úředníci), jimž knížata zajišťovali logistickou pomoc při vybírání daní. Během vlády Zlaté hordy získalo moc Moskevské velkoknížectví. To soustavně rozšiřovalo svůj vliv, až se jim v 15. století podařilo definitivně Zlatou hordu porazit. Když pak padl roku 1453 Cařihrad, kníže Ivan III. se začal titulovat carem,nástupcem byzantských císařů. Jeho následovník Vasilij III. pak pod svou nadvládu získal Pskov, Smolensk a Rjazaň. Vznikl tak státní útvar, který vycházel a navazoval na Kyjevskou Rus, byl ale zcela zásadně ovlivněn i kulturou Zlaté hordy. Knížectví, která pod sebe moskevská knížata, později carové, získala, se nacházela na severovýchodě Kyjevské Rusi a nezahrnovala oblasti dnešní Ukrajiny.

Musíme se proto ptát, jaký byl vývoj oné doby na dnešní Ukrajině. Přímořskou část tohoto území získala Zlatá horda. Ve 13. století vládl v Haliči kníže Daniil Romanovič, který rozšířil svou moc až na území Kyjeva a od papeže Inocence IV. obdržel královský titul, avšak Zlatá horda byla ještě silná a on musel uznat její moc. Jeho nástupce Lev Danilovič bojoval po celou dobu s Litvou, v čemž mu pomáhali i Tataři. Počátek 14. století zaznamenalo Haličské knížectví úpadek. Volyň postupně podlehla Litvě a Halič polským a uherským králům. Roku 1387 Halič získalo definitivně Polsko nad Uhry.

Z této črty lze vydedukovat základní rozdíl mezi východní oblastí bývalé Kyjevské Rusi a její západní částí. Zatímco severovýchodní oblast, kde získalo vliv Moskevské velkoknížectví, byla zásadně ovlivněna Zlatou hordou, naopak jihozápad byl kulturně ovlivněn nejen Tatary, ale především sem proudil západní vliv v podobě Litevců, Uhrů a Poláků. Kulturní vývoj západní a východní Kyjevské Rusi si šel vlastní cestou.

Použitá literatura:

Švankmajer, M.: Dějiny Ruska. Praha 1999.

Magocsi, R., P.: Dějiny Ukrajiny. Praha 2015.

Zástěrová, B.: Dějiny Byzance. Praha 1992.

Drška, V., Picková, D.: Dějiny středověké Evropy. Praha 2004.

Friedl, J., Jurek, T.: Dějiny Polska. Praha 2017

Boček, P., Goněc, V.: Dějiny střední, jihovýchodní a východní Evropy I. Brno 1995.

Pečenka, M., Litera, B. Dějiny Ruska v datech. Praha 2014.