Důležité informace o tom jak vznikal ukrajinský národ v 19. století, kdy se utvářely evropské národy.
Vznik ukrajinského národa
Pro vývoj moderní společnosti na evropském kontinentu je zásadní 19. století, kdy docházelo k identifikaci národa na základě společných kulturních a politických symbolů (jazyk, dějiny v jakémkoliv státoprávním uskupení, území, obyčeje, víra).Základ pro takové uvědomění vycházel z hlásání národní emancipace, za níž stál filozof Herder. Ten tvrdil, že lidstvo se skládá z národů a člověk náleží k lidstvu již jako nacionálně určený, a právě toto určení muselo identifikovat své kořeny, což se dělo právě v 19. století. Národní identita Ukrajinců se formovala v carském Rusku a Rakouském císařství (později Rakousku-Uhersku).
Pro Ukrajinu carského Ruska je příznačné, že již od konce 18. století se objevily rukopisy v lidovém ukrajinském jazyce. Za základní dílo ukrajinského národního obrození se v literatuře považuje vydáníAeneidy Ivana Kotljarevského z roku 1798. Jednalo se oprvní ukrajinskou knihu tištěnou v lidové řeči. První mluvnice ukrajinského jazyka následně vyšla v první půlce 19. století.
Vlivným centrem byla zpočátku charkovská univerzita založená roku 1805, kde se intelektuálové začínali zaobírat myšlenkou ukrajinské identity. Odsud vyšli první nejenergičtější a nejznamenitější buditelé ukrajinského obrození jako Hryhorij Kvitka-Osnovjanenko, nebo Mykola Kostomarov. V Charkově se objevili po založení univerzity vlastivědné časopisy Ukrajinská revue, či Ukrajinský sborník. Brzo se však centrum proukrajinského smýšlení přesunulo do Kyjeva, kde v roce 1834 vznikla univerzita, avšak pod ruskou kuratelou. To znamenalo, že v srdci Ukrajiny se objevilo nové středisko pro vývoj ukrajinské identity. Výraznou úlohu zde sehrál první rektor Kyjevské univerzity Mychajlo Maksymovyč. Jednalo se o jakousi ukrajinskou obdobu Františka Palackého. Maksymovyč se zabýval studiem Kyjevské Rusi a vydával periodika zcela věnované otázkám Ukrajiny.
Ústřední postavou ukrajinského obrození byl také básník Taras Ševčenko, který se ve svých dílech vracel do minulosti ukrajinského národa a propagoval ukrajinský spisovný jazyk. Nejznámější sbírka pocházela z roku 1840 s názvemKobzar. Mezi Ukrajinci v Rusku a Čechy v rakouském mocnářství panoval intelektuální kontakt, který mimo jiné vyústil v Ševčenkovu poému z roku 1845 o Janu Husovi prostě nazvanou Kacíř.
Na Kyjevské univerzitě vznikl roku 1846 Cyrilo-Metodějovské bratrstvo, jež se pokoušelo o teoretické vyjádření a zdůvodnění ukrajinské národní ideologie na širších politických a sociálních základech. O rok později bylo bratrstvo zrušeno a padlo za oběť carským represím. Zakladatelé byli zatčeni a potrestáni. Na bratrstvo navázal v carském Rusku pomyslný hon na čarodějnice právě proti Ukrajincům. Došlo to tak daleko, že ukrajinština a ukrajinská literatura byly oficiálně zakázány roku 1876, což Ukrajince nezlomilo. Svůj jazyk i literaturu dále rozšiřovali. Stála zatím opět Kyjevská univerzita, jež položila v 70. a 80. letech předminulého století základ pro ukrajinskou vědu a podněcovala oživení její literatury.
Situace v rakouské části dnešní Ukrajiny, Haliči, byla odlišná. Již za vlády Josefa II. se na lvovské univerzitě povolily semináře a ukrajinské katedry. Záhy po jeho smrti došlo k útlumu ukrajinského cítění, který se projevil až po roce 1830, kdy se započala objevovat ukrajinsky psaná literatura pro Ukrajince. Mezi dominantní autory patřil například básník Markijan Šaškevyč. Jeho okolí se pokusilo vydat almanachZorja v roce 1834, jakousi historicko-etnologickou sbírku ukrajinského národa, nicméně ta nikdy neprošla cenzurním sítem úřadů. Ukrajinci v Rakouské říši si museli na uvolnění počkat do roku 1848, kdy císařství rozkolísalo jaro národů. Ukrajincům se dostalo národně-politických práv. Pro ukrajinský lid se zrušila robota a byli uznáni za samostatnou a rovnoprávnou národnost Haliče. Vznikl také první ukrajinský list Zorja Halickaja. Někteří obyvatelé Haliče se přiklonili v dalších desetiletích k tzv. moskvofilství (obdoba rusofilství), které se však neuchytilo, ačkoliv je z Ruska podporoval samotný car. Moskvofilové již tehdy razili tezi, že oblast Haliče byla pouze dočasně zabraným územím Ruska. Na druhou stranu útlak Ukrajinců v Rusku měl za následek určitý exodus do Haliče, kde se dále rozvíjela národní identita Ukrajinců a moskvofilové ztratili fakticky vliv. Naopak národní sebeurčení Ukrajinců pokračovalo.
Kruciálním problémem se v dnešní době ukázalo, že postupem času se v carském Rusku Ukrajinci až do národního obrození považovali jak za Ukrajince tak za Rusi, taková dvojí identita dnes může být viděna i na východě Ukrajiny, kdy Putin očekával, že rusky mluvící obyvatelstvo bude okupanty vítat mlékem, solí a házet na ně květiny. Šeredně se však spletl a Ukrajinci se již několik týdnů srdnatě brání a hází po nich leda tak naváděné střely. To ovšem nic nemění na tom, že v klíčové době 19. století našli Ukrajinci svou národní identitu a stali se legitimním národem požadující svou suverenitu. Jejich vývoj kopíroval obrozenecké tendence v jiných zemích. Stačí se podívat na Země Koruny české a každý pochopí, že postavit se za Putina podkopává i samotnou českou suverenitu a identitu, poněvadž by si v tom případě mohlo na české území klást nároky Rakousko, Maďarsko zase na Slovensko, a takhle bychom mohli pokračovat. Naopak musí se jasně konstatovat, že Ukrajina se v klíčovém období 19. století, kdy se vytvářela národní identita evropských národů, stává legitimním národem se všemi klady i zápory. Tvrzení, že se jedná o součást Ruska, je pouze Putinovým narativem a vede k vraždění mnoha osob.
Použitá literatura
Ševčenko, T.: Kacíř. Praha 2005.
Magocsi, R., P.: Dějiny Ukrajiny. Praha 2015.
Boczkowski, H.: Z dějin Ukrajiny a ukrajinského obrození. Praha 1919.
Herder, J., G.: Umění k lidskosti: úvahy o jazyce a literatuře. Praha 2006.
Bojda, M.: Herderova filosofie kultury Herder a německé osvícenství. Praha 2015 (známka výborně).
