Zpověď pro ty, co tu s námi nejsou a přitom by měli být…

Je to tak, každý ve svém životě dojde do okamžiku, kdy ztratí někoho blízkého a smutné je, že se to nevyhne nikomu z nás. Možná se to někomu přihodí později někomu dříve, ale prožitek z toho okamžiku, kdy zjistíte, že člověk co zemřel, už na vás nepromluví a vy mu neřeknete to, co jste tolikrát odkládali je noční můra, která vás nikdy nepřestane provázet či pronásledovat. Dochází vám, že už nikdy nepřijedete na ono místo a on vás nebude čekat s otevřenou náručí nebo že nevytočíte jeho číslo a ozve se vám jeho hlas. Neuslyšíte jeho vtípky, nepohladíte ho nebo nepopřejete vše nejlepší a nebudete urputně vymýšlet další dárek k narozeninám či k Vánocům. Ach jak ráda bych se teď namáhala s vymýšlením nápaditého daru, kdybych jen věděla, že je komu ho věnovat…

Jsou osoby, které vám nepřestanou chybět ani po deseti letech tak moc, že se vám to zdá jako včera a to jste s nimi nemuseli trávit každý den anebo osoby, které obrečíte tolik, že se nedá probudit do nového dne, ale i přesto se s tím nějak časem smíříte, nezapomenete, jen se na ně dá vzpomínat bez prolévání slz. Mou zatím největší ztrátou byl děda s babičkou, kteří se mi neodmyslitelně vryli do života takovým způsobem, že si s nimi povídám a obracím se na ně s pomocí v nejtěžších chvílích. Pro někoho to může znít jako bláznovství a pro někoho jediný způsob jak necítit ztrátu tak intenzivně i po letech.

Když o tom tak přemýšlím nebo se probírám myšlenkami, vybavují se mi různé momenty či situace. Otázkou pak je, kterou si málo kdo chce pokládat, zda ty chvíle, které si pamatujeme, nejsou jen podpořeny fotkami nebo zda to jsou opravdu naše vzpomínky. Kolikrát se přistihnu nad tím, když koukám na některou z fotek, kterou mám na zdi, že si s ní povídám a zároveň si snažím vybavit jejich hlas. Pamatuji si ho ještě vůbec? Jenže to vybavování je tak těžké, že zaženu tuhle myšlenku rychlým mávnutím ruky a ubezpečením se, že kdybych chtěla, barvitě mi ten hlas zazní v hlavě. Pravdou ale je, že čím delší uplyne doba od ztráty milovaného člověka, tím těžší je vybavovat si určité detaily na danou osobu. A tenhle pocit ztráty je tak těžký si připustit, že vám nezbývá nic než doufat, že nikdy nepřijde, ale pravda je taková, že se jen bojím přiznat si ztrátu člověka po druhé a to ve vzpomínkách a tahle ztráta pak bývá mnohem bolestivější. Nebývá úplná, ale zjišťujete, že si toho vybavujete stále míň.

Další věcí, kterou jsem prožila v obou případech a kterou bych nikomu nepřála je pohled na člověka, který víte, že umírá i přesto, že do poslední chvíle věříte na zázrak, jenže z vás dvou jste vy ten jediný, co chce sám sobě lhát. Nikdy nezapomenu na ty oči, když jsem se loučila s babičkou a říkala jsem jí, že se brzy zase uvidíme. Jenže lhala jsem sama sobě a lhala jsem i jí. Jen se na mě podívala ze svého křesla, protože neměla sílu vstát, já jí obejmula a ona mi jen s letmým úsměvem řekla: „ To víš, že jo Patuško“. V jejím hlase byla čistá rezignace a myšlenka na to, že až já sem příště přijdu, ona už tu nebude. Trhalo mi to srdce, ale nechtěla a nemohla jsem jí dát za pravdu, protože bych nikdy neodešla. Odcházela jsem z místnosti, ještě jednou se za ní otočila a tenkrát mě jen napadlo, tohle přeci nemůže být poslední setkání a hrála jsem si jen s myšlenkou, zda se ještě nevrátit a chvíli s ní nepobýt, protože když svým způsobem tušíte, že je ta chvíle poslední, chcete z ní dostat co nejvíce. Ale já se na ní jen usmála, káravě jí řekla, ať nezapomene hodně pít a odešla. Tenkrát to bylo opravdu poslední setkání a přísahám Bohu, že kdybych teď mohla získat pár chvil s babičkou nebo dědou dala bych za to nevím co. Doteď nejsem schopná vyhodit starý mobil z jednoho prostého důvodu, mám tam od babičky několik sms a v novém mobilu mi hodně dlouho trvalo, než jsem si vymazala její číslo. Smrt je v našem životě něco tak přirozeného a jasného, že se to nedá přehlížet, nikdo není nesmrtelný, ale pravdou je, že na to nikdy nebude člověk připravený a nikdy se s tím nesmíří. Hrozná bolest sice otupí své hrany, ale stesk a lítost nad ztrátou blízké osoby nikdy nezmizí. Můžu jen děkovat za to, že jsem s babičkou i dědou mohla trávit tolik času, aby se mi vryli do paměti natolik, že budu doufat, že mi vzpomínky zůstanou až do mé smrti.

Mrzí mě, že do mého života vstupují noví lidé, kteří už nebudou mít tu možnost poznat je, osoby ke kterým jsem vzhlížela a hluboce uznávala. Každý ve svém životě máme někoho, komu patří naše srdce, a i když nastane okamžik, kdy o ně přijdeme, už chápu, co znamená to známé klišé „ ve vzpomínkách jsou na věky“. V obou případech byla smrt vysvobození od zdlouhavé léčby rakoviny. Trpěli a do poslední chvíle bojovali tenhle nerovný boj. Nemá cenu tohle nikdy vzdávat a je potřeba bojovat do poslední chvíle, jinak se budete celý život potýkat s tím, že jste pro záchranu člověka udělali málo, ale i přesto, že se snažíte nemocného podpořit všemi svými silami, nutíte ho veškeré léčby, on sám bohužel pozná, zda ještě je o co bojovat.

Moje kamarádka Marcela, která podlehla rakovině ve 27 letech, mi na našem posledním setkání řekla větu, která mi do mé smrti bude znít v uších. „Páťo, já vím, že umřu, ale stejně to nevzdám.“ Nevěděla jsem co jí na to říct a věta typu, ale prosím tě, co to povídáš, to zvládneš, byla z mé strany tak přesvědčivá, jako kdybych se vám teď snažila namluvit, že na tu rakovinu znám lék. Samozřejmě, že jsem tu větu vyslovila, ale připadala jsem si tak hloupě, že se to nedá ani popsat. Odpověděla mi jen lehkým úsměvem. Měla na léčbu přijet do Prahy, a když jsem jí po měsíci volala, protože se mi dlouho neozvala, zvedl to nějaký pán. Hrklo ve mně, ale pomyslela jsem si, že je to asi omyl. Zeptala jsem se opatrně, komu jsem se dovolala, že zkouším volat kamarádce Marcele a na druhé straně se ozvalo ticho. Bylo to pár vteřin, ale mě se v hlavě odehrál tak katastrofický scénář, že jsem jen doufala, že to skutečně omyl je. Jenže bohužel nebyl. Pak se ten hlas muže představil jako její tatínek a bylo v něm tolik neštěstí a bolesti, že jsem si musela sednout. Oznámil mi tiše, že Marcela zemřela, popřála jsem upřímnou soustrast, položila to a zírala do zdi. Přijde mi tak patetická věta s přáním upřímné soustrasti, že se to nedá vypovědět. Mladá holka, 27 let co si ještě před rokem pořídila byt na hypotéku a já už jí nikdy neuvidím. Smutný příběh, který je tak reálný, že mi vhání slzy do očí ještě teď.

Teď právě mi je 27 a já mohu jen konstatovat, že není den, kdy bych si nevážila života a toho co v něm mám. Lidí kolem sebe. A děkuju, že jsem poznala lidi, co už tu se mnou nejsou. A jsem vděčná za svůj život. Děkuji i za tenhle blog, který mi dovolí se takto vyzpovídat.

Tenhle článek jsem se odhodlávala napsat strašně dlouho a je to opravdu jen má zpověď. Neříkám, že to musí mít nějakou vypovídající hodnotu pro všechny, ale pro mě je to zpověď těm, kteří tu se mnou už nejsou, měli být, ale nemůžou…