Nestíhám, nestačím, tak to mě napadne, když se jedná o běh a navíc ten můj

Dospěla jsem k názoru, že stejně jako jsem věnovala článek mému prvnímu běhu, je potřeba také zmínit a vyjádřit se k samotnému průběhu mého běžeckého stylu života. Během těch několika výběhů jsem přišla na pár zajímavých poznatků, které mě nejen uvedly do rozpaků, ale také posadily doslova na zadek.

Co se týče vybavenosti oblečení a doplňků, jsem si jistá, že tuto fázi jsem dovedla k naprosté dokonalosti, takže tahle část mě nechává naprosto klidnou. Horší je to při samotném běhu.

Přečetla jsem si spoustu návodů, jak postupovat, když s během začínáte, takže styl indiánského běhu, který z velké části aplikuji mě vůbec nepohoršuje ani nesráží v mém běžeckém sebevědomí, ba naopak mám pocit, že ho pomalu vytlačuji z mého běžeckého stylu a tak to má být. Mám ale několik fází, které při běhu zaměstnávají můj mozek stále a stále.

Protahování:

V průběhu celého běhu se na chvíli zastavím a začnu se protahovat. Ve chvíli, kdy kolem mě někdo běží napadá mě otázka, zda nevypadám jako chcípák co už nemůže, ale aby to nevypadalo blbě, tak se jako na efekt protahuji. To je jedna z věcí, která se mi neustále honí hlavou. Jenže četla jsem, že se protahovat musí a přiznávám, je to neskutečná úleva v daných polohách, zvlášť pro mě, když mám platfus jak kachna, přímo výstavní a i přes běžecké boty, je ochablé svalstvo v chodidle znát.

Slušné vychování:

Dále pak čas od času se najde běžec, který mě pozdraví, zřejmě v rámci soudržnosti je to stejné, jako když na sebe mávají řidiči MHD. Jenže mě to vždycky tak zaskočí, že než zareaguji, běžec je už pryč a já si připadám jak neslušná a namyšlená holka,kterou doma nenaučili zdravit, což teda vážně nejsem. V záchvatu výčitek svědomí začnu mávat na dalšího běžce co běží proti mně, jenže se setkám jen s nechápavým pohledem, zda se neznáme z nějaké pařby a nebo o co se to pokouším, když jsem upocená jak prase a rozhodně do přitažlivosti mám daleko s tím odstínem leskle růžové v obličeji. Ta mimochodem ještě více vynikne z té celkově trapné situace. Takže co dělat? Existuje nějaký běžecký kodex, kde je napsáno, jak to je s pozdravením? Protože když na někoho mávnu, on nezareaguje, tak se na to příště vykašlu, jenže zas mě někdo pozdraví, já nestihnu zareagovat a jsem zas tam, kde jsem byla. Trapnost v plném proudu a zoufalství, že jsem tak neslušná a je z toho kolotoč.

Styl běhu:

Doufám že jsem načetla správně jakým stylem mám běžet, takže  pokud má být hrudník trochu předkloněn a mít stažené hýžďové svalstvo, dělám to maximálně dobře. Problém mi dělá dýchání do břicha. Musím říct, že mám zlost na jeden článek, který se mi bohužel vryl do paměti a kde radili, že pro správné držení zatnutých hýždí si máme jednoduše představit, že nám chce někdo strčit prst do zadku. Při běhu nemyslím na nic jiného, takže tuhle část ovládám dokonale, ale nafukovat imaginární balonek v břichu při nádechu??!! Děláte si ze mě srandu? A páru ušima vypouštět nemám? Lokty v pravém úhlu, pohybovat dopředu dozadu, nafukovat balonek a nevpustit prst do zadku. Ještě tu máme tepovou frekvenci, kterou musím udržovat v takovém stavu, že jsem schopná slova, takže si zkouším zpívat písničky které si pouštím. Je to neuvěřitelné množství úkonů, které jak doufám se s praxí budou stávat jednodušší a přirozenější. Smutné je, když po chvíli zjistíte, že ten zpěv reprodukujete hlasitěji, než je šepot, jak jste si původně mysleli a usmívající maminky s kočárky, které kolem vás chodí, vám už dávají logiku.

Myšlenky:

To nejhorší co se mi může stát je situace, kdy jsem si vytyčila nějaký cíl a místo abych začala přemýšlet nad tím, jak je venku krásně, jak je to neuvěřitelně osvobozující, přemýšlím nad tím co mám doma v lednici. Ne opravdu nedorazím domů a nesním na co přijdu, proto neběhám, ale můj mozek začne rozvíjet různé variace jídel, které přicházejí v úvahu jako lehká a dietní večeře. V tu chvíli začínám cítit, že mi těžknou nohy, já začínám mít chuť na všechno a nejhorší fáze je běh kolem hospodských zahrádek. Pivo, pěna, osvěžující, klobásky, buřtíčky, vůně…a dost, řeknu si a začnu myslet na nafukování míčku, prst v zadku co tam mít nechci, lokty v pravém úhlu, zpívání si a tak stále dokola…

Oblíbená píseň, do toho hodný pán z Nike aplikace v mobilu mi hlásí počet uběhlých kilometrů a já dobíhám dom. Uvolňuji sevření rukou, hýžďových svalů a končím s nafukováním míčku… Pak jen sprcha a pocit, že to nebylo tak hrozné, ba co víc, bylo to lepší a příště to bude zase o něco lepší… Takže já odpůrce běhu? Ne, pohřbila jsem ho s prvním uběhnutým kilometrem…