Nebojácná důchodkyně aneb lekce slušného chování v MHD. Část II.

Když jsem plná dojmů, začala vyprávět kamarádům svou příhodu o důchodkyni z článku v první části, před kterou by i sám Chuck Norris utekl, rozesmáli se. Prý to není nic neobvyklého. Koukám, že jen u nás v Praze nejsou tyhle příhody na denním pořádku. Nicméně mi to kamarád povyprávěl a já vám tady tu příhodu předkládám a co víc, vzdávám hold téhle paní, od které se sám Chuck Norris jistě učil…

Příhoda je to starší, protože se to stalo pár měsíců po 11. září a útoku v New Yorku. Tenkrát toho byla média plná a nejen média. Dokonce i lidé, kteří zpozorněli ke svému okolí. Tedy nevím, zda všichni, ale ona ano. Ta, před kterou se i Chuck Norris rozklepe jak puding od Dr. Oetkera. Jela v autobuse nejmenované linky a zpozorněla, protože si všimla mladíka, který měl u nohou igelitku, hranatého tvaru. Byl zvláštně nervozní, cosi si mumlal a v ruce svíral jakýsi růženec. Není to výmysl, opravdu takto stál. Mladík byl snědší pleti. Nemůžeme to pokládat za rasismus. Ruku na srdce, kdo někdy netrpěl předsudky. Takže tento mladík se stal terčem rentgenového pohledu oné důchodkyně, která svůj kamenný, nemrkající pohled ještě více zintenzivněla. Následkem toho se mladík ještě více ošíval a ještě více znervózněl. To napětí se nedalo vydržet, ale co se stalo v příštích pár vteřinách, to by jen málokdo čekal.

Paní energicky vstala, čapla mladíka za imaginární klopy zimní bundy a direktivním hlasem na něj udeřila: ,,Co máš v té tašce! Ukaž to!“ Všichni kolem měli zděšené výrazy, dokonce i kamarád, který za normálních okolností je velký tvrďák, si v tu chvíli promítal svůj život, protože se bál, že je uprostřed akčního filmu. Mladík, který neuměl moc česky, jen ze sebe dostal něco ve smyslu, že nerozumět, že nic neudělat. Důchodkyně ještě přísnějším hlasem: „Co to tam máš?“ A ukázala na igelitku. Mladík jí zvedl a důchodkyně se do ní podívala a strčila do jejích útrob ruku. Chvilka napětí. Autobus ztichnul a ona pomalu ruku zvedala. Teda aspoň celému okolí se zdálo, že to byl až moc pomalý pohyb k ukojení zvědavosti všech. Takže důchodkyně vytáhla předmět z tašky a teď se podržte, protože to byly….knihy. Ano opravdu, nějaké náboženské knihy. Paní je zběžně prolítla, jak při policejní kontrole. Nedivila bych se, kdyby měla opravdu praxi z mládí a vrátila mu je zpět se slovy, ať neděsí své okolí, když se nic neděje a omluvila se. Mladík, který z téhle příhody byl celý opocený si posbíral své knihy, které mu paní podávala a na další zastávce vystoupil. Přísedící celé příhody obdivně na paní, že je odvážná, že dneska se nemůžeme ničemu divit. A prohodili pár konspirací o teroristických útocích. Paní jen smutně, že po těch atentátech člověk nikdy neví, co se kde přihodí, ale očividně jí bylo mladíka líto. Unaveně si sedla zpátky na své sedadlo, protože ochrana lidstva a bezpráví zmáhá a dál mlčky pokračovala v cestě. Po pár zastávkách vystoupila a nově nastupující netušili, co se tu před pár minutami odehrálo. Kamarád si oddechl a zároveň se lekl, protože teď už se necítil v bezpečí. Kdo ho ochrání, před nově nastupujícími, kteří v sobě můžou skrývat zlo. Jen doufal, že dojede bezpečně dom, protože člověk nikdy neví. A lidská netečnost v mnoha případech nezná mezí, proto všímavost té paní pokládám za pozitivum, i když v tomhle případě to nakonec nemělo důvod…