Mé objevování Ameriky aneb ochutnávka Palm Springs

Do Palm Springs jsme vjely za tmy, našly jsme si hotel na základě nejlevnější nabídky na Expedia.com. Vypadalo to jako super hotel, který byl rozdělen na několik samostatných řadových apartmánů. Cena byla víc než skvělá. Na recepci jsme požádaly o pokoj a bylo nám řečeno, že cena za noc je něco kolem 150 dolarů, Jarka se hned zarazila a ukázala na svém mobilu co nám nabízela expedia. Recepční se omluvila, zašla pro vedoucího a ve finále jsme vyfasovaly pokoj za cenu 95 dolarů, ale protože ten daný pokoj neměli, dostaly jsme ten dražší a řeknu vám, byl to luxus.

Po celodenní cestě ve vedru, jsme byly se sestřenkou zpocené, ulepené a asi by nám bylo jedno, co dostaneme za pokoj, jen když tam bude sprcha a ručník. Pokoj byl nadmíru luxusní, když jsme vešly do pokoje, respektive samostatného bytu, protože měl společenskou místnost s televizí, kuchyň, koupelnu s dvěma umyvadly a ložnici s luxusní velkou postelí. Musím uznat, že jsme do téhle chvíle měly vždy šťastnou ruku na výběr ubytování a musela jsem Jarce dát za pravdu, že bylo štěstí, že jsme nezůstaly v té mexické čtvrti, což byl můj původní plán.

Po sprše a převlečení se do čistého oblečení jsme se vydaly na obhlídku města a hlavně na večeři. Palm Springs je roztomilé město, moc mě zaujalo, vypadá jako námořní letovisko, především palmy podél silnice ve vás evokují pocit, že jste někde jen na dovolené u moře a jdete na večerní promenádu s obchůdky a restauracemi. Nebylo co vytknout, to město mi bylo velice sympatické. Když jsme si  prošly, podle nás tedy, tu hlavní třídu, vybraly jsme si nám nejsympatičtější podnik kde se najíme. Měl terasu a venku se sedělo na takovém sezení, které připomínalo kabinkovou houpačku. Zahradnický nábytek ale tak spojený, že se dalo hezky pohupovat. Přišel nejdřív jeden číšník a zeptal se nás, zda budeme jíst a zda nám může nalít vodu. To je to co se mi na Americe líbí, v restauraci vám automaticky nalijí vodu a zadarmo. Za chvíli přišel další číšník s jídelním lístkem a pak další co nám objednal pití a na objednání jídla přišla ženská. První dva jsme neřešily, ale pak jsme se na sebe tázavě s Jarunkou podívaly a uvědomily si, že něco na té restauraci není v pořádku. A když jsme si objednaly míchané drinky, objednaly si jídlo a začaly se rozhlížet kolem, došlo nám to.

Byl to ten typ podniku, co můžeme neoficiálně považovat za podnik pro randíčka homosexuálů. Nebyla tam ani jedna ženská, krom obsluhující, která po mrknutí na Jarunku prozradila svou orientaci velmi významně. Jarka se začala nekontrolovatelně smát, protože můj zděšený výraz a já ho většinou mívám s otevřenou pusou, vypadal jistě výmluvně. Já nikdy v takovém podniku nebyla a tak pozorování pánů v různých věkových kategoriích byl pro mě nevšední zážitek. Hlavně proto, když vidíte párek starých dědoušků, jak k nim přijde třetí oba je významně políbí na tvářičky a posadí se k nim. Představujete si jen film Zkrocená hora po letech, kdy tihle čekali až jim zemřou manželky a oni konečně můžou být spolu a nebo co hůř, možná že jejich manželky jsou doma a luští si křížovky či koukají na televizi a myslí si, že manžel je na zdravotní procházce s kámošem. Podívala jsem se na chechtající Jarču a suše jsem prohodila:“Ty se moc nesměj, my vypadáme jak lesbickej pár puso“ a poslala jsem jí mlaskající pusu zrovna ve chvíli, kdy nám obsluha nesla pití. Myslím, že v tu chvíli jsem se postarala o dokonalé zapadnutí do partičky místních štamgastů. Obsluhující se usmál, popřál nám dobrou chuť a ještě se zeptal odkud jsme. Po obvyklé konverzaci nás nechal s jídlem. I když víc než jídlo mě zajímal okolní život. Po pár vtipných poznámkách jsme pozorovaly kolemjdoucí jak se na nás koukají, protože ti nejspíš vědí co je to za podnik, ale možná jsme si to také jen vsugerovaly, protože jim to přišlo normální, že dvě lesbičky šly na večeři. Za chvíli si za nás přisedla rodinka s dětičkami, sice trochu škodolibě, ale s úlevou jsme cítily, že tam nejsme samy.

Po jídle jsme se šly ještě projít k velké soše Marilyn Monroe, která tu ve městě je a je opravdu obrovská. Většina turistů se s ní fotí, ale představa, že dělám něco jak stádo se mi příčila. Přijde mi to stejné, jako pozice narovnání Pisy v Itálii. Procházíte se tam a vidíte hejna lidí, co se předklání do pozice, že se celým tělem snaží tu věž narovnat. Nemám ráda tento typ fotek, takže jsem si udělala jen zdvořilostní fotografii samotné sochy a šlo se do baru. Je přeci jasné, že je potřeba okusit místní noční bar. Při objednávání přišla obvyklá otázka na ID, už jsme automaticky vytahovaly, jenže v momentě, jak já vytáhnu pas, přichází obvyklá konverzace s číšníkem odkud jsem atd… S Jarunkou na nás po pár drincích padla strašná únava. Nemohly jsme se tam vynadívat na páreček kovboje, jak tančí se svou dívkou, bylo to dost zvláštní, protože to vůbec nezapadalo do hudby, ale roztomilé, protože ti dva starší lidé měli svůj svět. Budilo to ve mně pocit, že jsou na prvním randíčku a nebo na tajném, protože každý má svou rodinu. S tichým zamyšlením jsme vyšly z baru. Bylo něco kolem půlnoci a na ulici to žilo. My unaveně došly na pokoj, umyly se a šly spát, protože zítra nás čekal Hollywood.

Ráno po probuzení a ranní kávě, protože oni tady všude na pokojích mají kávovary, jsme si zabalily a naházely to do auta s tím, že snídani si obstaráme ještě někde ve městě. Ono hodit do auta ten jeden kufr co jsme měly společně není nic těžkého. A vidina toho, že po Los Angeles navštívíme mou kamarádku z vysoké a vypereme si u ní byla více než osvěžující. Herdek co jsem si myslela? Apelovala jsem na Jarunku, že nebudeme na náš trip tahat zbytečnosti a donutila jí vše naskládat do společného kufru. Doteď nechápu co mě to popadlo, protože místa v autě bylo víc než dost. Těžko říct, nicméně nemůžu říct, že bychom strádaly nedostatkem čistého spodního prádla, to určitě ne, ale přece jenom jet na 13 dní  na cesty ve dvou s jedním příručním zavazadlem? K popukání. Takže když jsme otevřely kufr auta nejen , že tam byl opuštěný ten malý černý kufříček, ale kolem něj poházené věci, které se nám prostě do něj nikdy už nemohly vejít. Jako například osušky, které jsme si „vypůjčily“ v Las Vegas, protože byly opravdu obrovské a nebo věci, které jsme si nakoupily v Goodwillu nebo v jiném obchodě. Takže kočovníci jak má být, ale mě se to opravdu líbilo.

Odevzdaly jsme klíče od pokoje a vyrazily za denního světla do Palm Springs. Ve dne na mě to město působilo ještě útulněji než v noci. Nevím, třeba jsme jen měly štěstí na čtvrť, kterou jsme projížděly, ale vzpomínám na to s radostí. Auto jsme zaparkovaly na místě, kde jsme doufaly, že můžeme parkovat a šly pěšky kouknout po obchůdkách. S Jarunkou jsme si v jednom moc pěkném butiku pořídily zavinovací náramek na ruku a řekly si, že z každého města si něco odvážíme, tak proč ne odtud.

Snídani jsme nakonec nechaly stylově na Starbucs a daly si k tomu výborný fresh. Měly jsme na sobě šaty a byly trochu upravenější, protože přeci jenom do Hollywoodu nejezdíte každý den, ale jak jsem tam koukala na kolem sedící pozorovatele, nebyli na to asi v 10 hodin ráno tady zvyklí. Zasmály jsme se tomu, daly nosy nahoru, protože jsme byly cizinky, tak ať jsme záhadné, dopily své kávy a vyrazily na cestu vstříc dalšímu dobrodružství…