Mé objevování Ameriky aneb konečně ,,Na cestě“…

Auto jsme si půjčily, a mohly vyrazit. V momentě, kdy po všech peripetiích s půjčením auta jsme vyjely pryč z Las Vegas, z nás veškeré rozhořčení odpadlo. Je pravda, že sestřenka, ještě chvíli bublala, ale já už myšlenkami byla někde jinde… Naše první zastávka byla nádrž Hoover Dam, nejdřív jsem nevěděla o co se jedná, když mi sestřenka řekla cíl naší cesty, ale při prvním pohledu jsem pochopila, že ten obraz mi vůbec není neznámý. Ba co víc, je mi povědomý z filmů, možná až notoricky známý. Uvědomila jsem si, že prožívám svůj vlastní film, své vlastní drama a že příště, až se podívám na některý film, tahle místa pro mě nebudou neznámá a film budu rázem prožívat úplně jinak.

Bylo nesnesitelné vedro, zaparkovaly jsme v garážích a musely se převléknout, protože se opravdu nedalo to vedro přežít. Věřte, že vlhčené ubrousky byly naším nejlepším kamarádem spolu s flaškou vody. Byly jsme předtím v supermarketu abychom si nakoupily zásoby do auta a karton vod byl hlavním bodem našeho nákupního seznamu. Tentokrát mě galon mléka v chladničce nechával klidnou, ale opět a znovu jsem se zarazila v oddělení chipsů. Ty XXL pytle brambůrek mě prostě nenechávaly napokoji a opět jsem na ně fascinovaně zírala. Ptám se sestřenky, za jak dlouho se to může sníst? Podívala se na mě  pobaveně a cestou ke kase mi řekla, že je to k večernímu filmu…Zkusila jsem si sebe představit u mě doma před televizí s tím pytlem a řeknu vám, asi bych mu musela uvolnit jedno místo na sedačce, abychom se mohli společně v klidu oddávat filmu… Protože mít ho položený na klíně, tak ani na tu TV nevidím… Ale to jsem odbočila. Byly jsme u krásného monumentu lidské práce. Moc se mi to líbilo. Na stěnách kolem přehrady byl nad vodou vidět světlý pruh vymletý od původní výšky vody a celé to vypadalo kouzelně. Šly jsme do poloviny přehrady, kde bylo značeno, že na jedné straně je stát Arizona a na druhé stát Nevada. Velice originálně jsem si stoupla rozkročmo na pomyslné hraniční čáře a se šibalským výrazem jsem se otočila k Jarunce a zvolala ať mě vyfotí, že jsem půlkou v Nevadě a půlkou v Arizoně. Myslím si, že jsem byla velice roztomilá, když si představím, že za ten den to tam udělá minimálně stovka lidí. Ale tak nějak mi je to jedno. Je to asi podobný postoj, jako když si v Pise v Itálii stoupnete tak, že to na fotce vypadá, že jí chcete narovnat. Asi za tak originální ho můžeme považovat.

Po téhle přehradě jsme se rozjely směr Grand Canyon. Čekaly nás 4 hodiny jízdy a částečně i po historické silnici Route 66. Cestou jsme zastavily na benzinové pumpě a já si tam stylově musela koupit kovbojský klobouk. V tom obchodě mi přišel úžasně slušivý a myslím si, že jsem se tenkrát rozplývala hlavně nad tím, že mi moc sluší, protože jsem měla na sobě své oblíbené bavlněné šaty a připadala jsem si, podotýkám po celém dni v tom vedru, i přesto dost svůdně. Jaká byla pravda je druhá věc, já šla spokojeně ke kase a pořídila si svůj první kovbojský klobouk. Na příštích několik týdnů byl mým neodmyslitelným módním doplňkem. Jen škoda, že po příjezdu domů, jeho sláva opadla a teď mi slouží na skříni jako lapač prachu. Protože co si budeme nalhávat, jít s ním u nás po ulici vypadá mnohem hůř, než když se s ním procházíte v USA. Ale to předbíhám, protože začala naše dobrodružná cesta a spolu s mapou Států, kam jsem si fixou značila naší cestu, to byla důležitá každodenní součást mých potřeb. Cestou jsme řešily docela svízelné situace, vedle děsivě stoupající venkovní teploty, nás ještě více znepokojovalo naše urputné dodržování pitného režimu a s ním související vylučování nadměrných tekutin. Jednoduše řečeno, kde nic tu nic pouze silnice, žádná křoví a teď jak si poradit. Jakmile jsme zastavily a chtěly vystoupit vykonat potřebu, tak jak po té silnici do té doby nic nejezdilo, najednou se vynořovala stále nějaká auta. Nevím, zda to byla fatamorgána z toho horka, ale byl to opravdu problém. Dospělo to do stádia, kdy jsem Jarunce řekla, no nezlob se na mě, ale to se nedá. Tak jsem běžela po vysušené zemi k jednomu křovíčku a do toho na mě sestřenka zavolá ať si dám pozor na hady. A já si pomyslela, dělá si ze mě ta holka srandu? Z toho pomyšlení na syčící zvířátko se má touha po vyprázdnění ještě umocnila a já mávla rukou a s vyděšeným rozhlížením se kolem a hlavně pod sebe, jsem si dřepla a čůrala. Načež sestřenka neváhala a vzala foťak, dala velký zoom a cvak cvak. Smála se jak pominutá a já si pomyslela jen počkej, také na tebe dojde. A jelikož tuto část trasy řídila ona, stále jsem jí podávala láhev vody, že musíme v tomhle horku hodně pít…Po zbytek naší cesty se tato hra, kterou můžeme nazvat „čůrající albíčko“, stala velikou zábavou a máme pár vytříbených kousků.

Po několika hodinách jsme dojely do Grand Canyon Village. Začaly se zvláštně stahovat mračna a vypadalo to na bouřku, ale my si pomyslely, že než se tady ubytujeme, pojedeme se na ten kaňón podívat. Na informacích jsme si vzaly mapu návštěvních bodů, které se dají prozkoumat a vyrazily k vyhlídce. To co se přede mnou rozprostřelo nemá slov. Něco tak gigantického a dech beroucího jsem ještě neviděla. Byl to ten největší zážitek, který mi vehnal slzy do očí. Neuvěřitelné co příroda dokáže. Blížící se bouřka a burácení tomu dodávala dramatický tón. Začalo na nás poprchávat a bylo jasné, že v následujících minutách se strhne průtrž mračen, protože okolí se začalo zahalovat do zvláštní mlhy a blesky létaly nebezpečně blízko. Lidé kolem se začali schovávat do přístřešků. Celá ta scenérie byla jak z nějakého katastrofického filmu. Nechtělo se nám pryč, chtělo se nám stále pozorovat tu nádheru, ale stejně jako ostatní návštěvníci, jsme se musely schovat. Ještě jsme poprosily jeden odvážný mladý pár ať nás vyfotí a běžely jsme do auta. Zítra se sem vrátíme, protože tohle nestačí vidět jen pár minut. Je potřeba to strávit a pořádně načerpat ty emoce, které to ve vás vyvolá, když něco tak úžasného vidíte a nikdo vás na to nepřipraví. Vrátily jsme se do přilehlé vesnice a zvolily si pro následující dva dny jako útočiště pension Red Feather. Vybalily se, osprchovaly a šly jsme se najíst. Poprvé jsem uviděla klasickou americkou hospodu, obsluha v košilích a s kloboukem v kovbojském stylu, litovala jsem, že jsem si v autě nechala ten svůj. Všude bylo dřevo, koňská sedla a já si dala svůj první velký burger. Tak jako nikdy v životě mi nechutnal, zažívala jsem teď naprostý výbuch chutí a dokonalost. K tomu si dala lahvové pivo a chtělo se mi umřít. Musela jsem si to vyfotit, jen škoda, že ta skvělá chuť vyfotit nejde. Po večeři jsme šly spát, unavené cestou. Naprosto přejedená, spařená po celém dni a unavená po cestě jsem opět usínala s pocitem, že tohle není sen, že to prožívám a že je to má životní dovolená, která se s takovými dojmy povede jen jednou za život. Nikdy nepřestanu děkovat mé rodině, že mi velkou měrou dopomohli k takové cestě. A děkuji své babičce s dědou, díky kterým jsem si pořídila letenku a v podstatě tím proměnili ve skutečnost to o čem jsem do té doby jen mluvila, že jednou se pojedu podívat…