Prázdninové sdílení

Bosé nohy v čiré, ledově křišťálové, důvěrné vodě potoků šumavských lesů, palouků a vyzývavých rašelinišť  doporučuji vyzkoušet.  Chce to ale repelent proti mouchám, možná gumové pantofle a pak něco na přezutí.   Jako malé dítě jsem trávila o prázdninách moře času v šumavských lesích. Nejprve nám jako útočistě  výprav sloužil pronajatý apartmán v uličce nad potokem , kterou jsem milovala velice zištně. V  patře rodinného domku, který byl postaven na začátku první poloviny minulého století, jako většinou všechny v okolí. Domy  z větší části financoval nikoliv „harakirový“ úvěr nebo zlaťáky, ale velkosběr borůvek a brusinek  obrovskými hřebeny. A  jejich následným  výkupem. Stavební náklady  tak nízké,  jak jen v  šumavských hvozdech psala tradice. Kde lidé  pamatovali, alespoň  ještě v ústním podání,  příběhy souboje se zdějšími  pralesy ve stoletích minulých, 18- a  19 a cenily si síly přírody a svého přežití v ní. 

 Apartmán v „borůvkovém domě“ měl  mini kuchyňku  a sprchový kout . Obdivovala jsem  matku jeden čas, jak na  nájem a celé léto s letním utrácením ušetřila, když ještě platila náklady v městském bytě souběžně. O prázdninách nás byl tenhle horský byteček plný. Na úsvitu mého dětství.

Pár metrů od domů v ulici směrem dolů ze stráně  tekl podélně, jako dělící čára, potok se strašně ledovou a čistou vodou. Tekl si z vysoka, jezera ledovcového původu a byl velmi atraktivní vědomím, že teče do Černého moře. Nějaká železná opona mu byla totálně ukradená. Vody z jezera druhé strany hory tekou do moře Severního ledového.

Takže rozvodí  pramenů, lodních cest  a zdrojů. Sloužil zároveň jako  počátek vymezení prostoru státní hranice.

   Apartmány naší rodině sloužili až do  času, než místní , český správní útvar  - Národní výbor v horském městečku, prodával  z nějakého pnutí volný a zachovalý dům. Od války byl úředníky nutně udržován a občas v něm někdo přespal. Kdo nevím. Rodina dům koupila neuvěřitelně  výhodně a ani nevím proč, protože tehdy  už začínala pomalu sedmdesátá léta. Ale bylo před tím následným zdražovacím a finančním skokem , růstem cen nemovitostí. (Mimochodem: Ach ty finanční skoky. Někdy je však až zábavně šokující, že něco lze za málo koupit a za hodně prodat na "houpačce" , protože ceny tak narostly, ale to je tak vše na té inflaci , ten moment překvapení).

 Tehdy šlo o  prodej majetku Národního výboru tuctovému zájemci, který byl při ruce. O ničem jiném to nebylo. Šlo o bývalý menší penzion po Němcích, které po válce nuceně odsunuli  za demarkační čáru na základě spojeneckých dohod - a za komunisty vybudovanou železnou oponu.  Stavba byla kolaudována  na samém začátku  II. Svět. války, která se těmto místům  poněkud vyhnula. Až na pár návštěv Adolfa Hitlera v chatě nahoře v lesích.  Koupil  chajdu údajně pro sestru Evy Braunové, jak tradují staří domorodci , děti pamětníků dodnes. Hlavně  pracovníci v místním muzeu, podle zápisů v kronice. Občas tam prý přijížděli elitní důstojníci SS  na smíšený mejdan. Místní starousedlíci, jak Němci , tak pár místních  obyvatel české národnosti , prostě vše živé se  bálo chodit tím směrem k jezerům. I  vlevo na hřebeny s rozhlednou, kam dnes jezdí lanovka.  Prý šílení důstojníci jen tak stříleli na kolemjdoucí. Využívali totální beztrestnost ,  v povýšení  svého zločinného ega. Ještě před Stalingradem. 

Jinak převažující Němci a menšina Čechů, starousedlíci v místě v minulých několika stoletích, která se archivují, spolu jako etnické skupiny vycházely naprosto bezkonfliktně. To asi ostrý vzduch a  horský život.  A dřevařská dřina většiny - převážně.

Náš dům!

Naprosto zachovalé,udržované dřevěné balkony v čele dřevem pokrytého štítu, dřevěné obložení  prvního patra s podkrovím ve švýcarském stylu, velká městská okna v přízemí a prvním patře,kamenné a dřevěné schody, vyřezávaná zábradlí,  koupelny,  zasklená terasa v prvním patře. Výhled na hory v Německu, za železnou oponou, pouhé  3 km od nás. Ostnatý drát se smrtící  elektřinou a ostře střežená hranice.Samá rachejtle, protože srnky si skáčou kam chtějí.  Německo za potokem, pro který hranice blbých myšlenek neplatí,  natož ideí, jen ta ekologie je zajímá - ty vody.

Můj pokojík: 

Úplně  nahoře. Se dvěma malinkými okénky, jako  z chaloupky, útulný , vytápěný ústředním topením , plný trámů. A pod střechou. Celkem dobrá podpora  pro  orlí vzlet ducha.

Tělo je  však těžší. 

Televizní signál překonával statečně  komunistickou  ideologie včetně železné opony. Půl dětství se dalo prozírat  na německé horory, filmy  všeho druhu, hudbu a ostatní  radovánky.

O prázdninách určitě. Po zbytek roku jsme se dusili v černém, průmyslovém   městě pod horama. Kromě dalších prázdnin, svátků  a některých víkendů.

Ale ještě  retro na ten  první pronajímaný apartmán!   Majitelem byl  pan Bárta s chotí. Též rodiče  dospělých dětí . Už z domu .

 Na pana Bártu platilo heslo :

„Ať blbec raději nepije, když se napije hrozí mu totiž, že se to provalí“. Jinak byl normální. 

Pravda, minimálně 2 x za 2 měsíce prázdnin se někde opil . A pak se strašně do noci hádal s manželkou. Šlo o samomluvu. Kreace končila pravidelným rozštípáním několika kusů nábytku. Paní nikdy slyšet nebylo. Mlčela. V dalších dnech měli tichou domácnost - klasika.

Po pravidelné demolici a jeho následném příchodu z práce se ozývalo vytrvalé : „ ťuk, ťuk , ťuk“, snad donekonečna předváděl brilantní , náročné opravy  fraktur židlí a stolků. My vždy dělali, jako že nic . Paní Bártová klopila oči a ticho řvalo , až se stalo nesnesitelným. Bylo dusno. Pán domu opravil dílo vlastní zkázy dokonale. Prostě údržbář naturelem.

Potom už matka apartmán pustila a asi dva roky následovaly dvouměsíční prázdniny v té samé uličce , jenže "borůvkovém domě" naproti.

Nikdy jsem nepřemýšlela, jak se to možná muselo paní  Bártové , stejně staré jako moje matka, zajídat. Moje máti  totiž z pronájmu odešla, protože Bárta  vždy řádil kvůli ní, jí ve hře  „madam na letním bytě“. I když nikdy nedošlo k flirtu. Stačila přítomnost mé matky. V domě. Paní Bártová asi žárlila. Čert ví.  Za máti bych dala ruku do ohně jako za  „bezúhonného“.   To jsem nebyla slepá, jde o  popis stavu.  

Někdy je však flirt  flirtem , stačí k němu jen pouhá existence. Být  někde. Ovšem jde o  útok , jednostranný, ze strany toho, kdo nemá sebeovládání a je plný fantazie, domněnek  a chtění.

Přítomnost  květin někdy láká žravý hmyz a savce.

Ulička   se přímo podbízela  dalšími  domy s poklady v podobě lidí.

Hned  vedle se majitel  nemovitosti  jmenoval pan  Láska. Že je inteligent jsem poznala už ve 4 letech , z duše a na dálku.   Měl krásného kluka , staršího tak o 10 let než já, co se ochotně a úslužně uculoval, pak vystudoval medicínu, kterou nepraktikoval. A  všechny příbuzné v Nizozemí. Ti trávili také část svých prázdnin v uličce.

Jmenovala se ulice Královácká . Socialismus v ní nějak nečpěl.

Obyvatelé v sobě měli něco královského.

  Mladý Holanďan, pravidelný účastník na prázdninách, starý jako já, se mnou provisel strašně času na plotě,  promhouřil  očima nesměle  moře času a flákání a proproducíroval se .

 Ach telepatie. Láska kluka od Lásků byla   čistá , vleklá , mlčenlivá, ale jako stromy každoročně znovu obrostlá.  Kromě růžové  limonády z místních sodovkáren a řízků se salátem  pana Lásky nehrozila jakákoliv existenciální konkurence. Může být příjemné zářit, splývat se světlými  okamžiky pobytu exotického  sameťáčka. Jeho husté, podle hrnce a jako  klobouk hřibu rovné vlasy k ramenům , patka a pohazování, jak atraktivní  obsazení jeviště. Určitě má kladný náboj, vzrušující. Skvělé bylo, že tak vždy za tři týdny odjel  a bylo možné obrátil list a očekávat nové. A já si ani nepřipouštěla svoji omezenost klece a jeho možnosti projít železnou oponou.

„Nadřazenost mladého Holanďana z Haagu “  vymezoval  bourák  značky Mercedes , také  perly  distinguované matky. Rodinu zdobil snad i nějaký otec ? Vlastní – nevlastní? Toť otázka.

Ovšem myšlenka, jako  že já za komunistickou oponou se mám cítit , upoutána v něčem jako rolích  vývojově dohánějícího , méněcenného , až tak moc nepadla , natož mít socialistický komplex, to ne!  Pěkně jsem se natřásala. Se silným pocitem  rovnosti srdnatého sportovce na hřišti nějakého Olympu spokojenosti s tím, co je. Stud za politiku přišel později, když se prodloužil můj  dosavadní krátký rozum politický. Ale jako donucená pionýrka jsem se už na základní škole cítila, jako že dospělí jsou političtí pitomcia šašci hlavně.

Míšenec,obrýlený  Afričan , zároveň profesor na snad Haagské  univerzitě? Uhlazený elegán. Vnímala jsem dálky , přístavy ,kolonie .

 Do mého mozku se tehdy paradoxně,  hned vedle železné opony, za občasné cvičné , ostré střelby v takzvaném prostoru Kresy , kam nikdo pochopitelně nesměl ,  zaryl otisk. Jeho obsah?

Že vše je stále lepší a lepší a nejlepší. Mohla za to možná i uhlazená , prošedivělá inteligence a profesura toho černého nizozemského občana? A kecy  propagandy,  že už nikdy neumřeme, protože je na vše očkování a už nikdy nebude válka?

 Přítomnost  Nizozemce, profesora  a černocha s bílou rodinou, měla ozdobnou moc kvokající perličky víry v lepší časy. 

Vedle sousedů, Lásků , s tím Holandským příbuzenstvem , hned  v dalším domě bydlel pan Pospíšil, vedoucí ze Smíšeního zboží a elektropotřeb.  

Otec syna vždy na celé prázdniny vyslaného někam, takže s ním nic.

A v dalším domě měli dokonce dětí 6. Dále vlastnili stádečko ovcí, kurníky plné slepic ,kachny, půdy a kolny plné nasušeného sena pro tu z věř. Zahradu plnou angreštů, pole. Jejich děti byly také vysílány na prázdniny. Jenže v etapách. A tak vždy alespoň, jedno nebo  dvě děti jsem měla k dispozici na tvůrčí činnost a spolupráci v těch jejich  chlévech . Mezi bobkama dobytka na šmejdění. Jinak by byla když ne úděsná nuda, tak ochuzení.

Ochuzení? Moje určitě, totiž já  a ještě vždy nějaké dítě z naší rodiny  u nás přifařené-  prostě muselo se na borůvky, houby, koupaliště, výlet do lesů, horské tůry.

Mezi zmije ! Kdyby to tak viděla sociální pracovnice! No to měl být můj blbý vtip. Jít řvát do lesů, protože jinak prý jsme jen  pro ostudu, říkala máti. 

Mnohem později problesklo mojí  hlavou, že být   tak vehementně konkrétně vedena a nucena , jako k tomu nasbírat tuny borůvek, mohla jsem získat možná  Nobelovku, pomalu za cokoliv. 

Honza - soused: 

Nějaký  ten rok před sametem, ještě než  naše rodina koupila ten malý  penzion asi o 500 metrů na adrese vedle   od Královácké uličky,  žil v jednom z "borůvkových domů"  nějaký starší kluk, Honza.  Jako stálý domorodec,  starší než já o tři roky, měl zmapovaný místní terén přesně. A byl zdrojem typů na výpravy. Choval se velmi pozorně. Gentleman. Věděl, kde je kdejaký funkční,vojenský  bungr. V letní sezoně opuštěný.

Jednou jsme v něm skončili spolu s ním a ještě s Ankou. Slezli hluboko do tmy, až dolů,  po žebříku. Sedli si na postele ke stolu mezi nimi. Prostor ,  asi jako spojená dvě klasická vlaková kupé. Světlo, malý kužel,  padalo dolů  z otvoru v  lesním houští nad námi a vrhalo stíny ošklivosti.

 No čas před  internetem  a mobilními  telefony, tak se lezlo  do děr a hrálo vadí nevadí. Trafiky také nebyly zaplaveny pornem, jako po sametu.

 V  podzemí jsem prohrávala a měla odevzdávat fanty.

Když už nebylo z čeho- prsten, řetízek, tepláky, náušnice , ponožky , boty ležely na stole a na zemi (po exekuci), přišlo na tričko.

„ Nedávej to dolů“ řekl  pozdvihl hlas ... velkoryse... Honza.

„Takových s takovýma.... Ne ! .... s většíma  kozama jak máš ty,  jsem už viděl“a udělal  "pché",  dle nejlepšího vědomí.  (Šlo asi o mé tehdy mínus nulky a v těch jeho necelých patnácti bylo jasné, jak silně patrně kecá. Leda že se díval na „němcích „ na nemecké porno).

  No, na některý lidi je spoleh.

Ovšem když vyslovil ta slova“kozy“,  jsem se cítila jak jalovice.

V očích  mu během slov zasvítilo. A la : „e,e,e,  ééééé :  PPP; D „ ;  !  

No jo´, staré časy!  I když jedna starší holka tam tehdy měla  v 16 letech dítě. Její otec , policajt uspořádal svatbu a musela být k tomu zmocněna. Brrr. I když to byla podívaný plná šatů princezen a svatebních hostů. 

 Hned  lidi jako … že policajt….?

Tenhle kluk , Honza , položil základ v moji důvěru v určité lidi. A v radostná  překvapení.

Tedy jeden ze zakladatelů mé důvěry v lidi.

O  prázdninách rok před tím, se mnou a ještě Ankou musel přikrčit své mladé, silné  tělo v malinách. Protože asi dvacet metrů před námi , na paloučku v hebkých rovných vlasech horské  trávy, kobercích  položených , až exoticky zelených, jako  na přehlídce když ne ve 3D, šel bokem  velký rys ušatý a fakt byl ušatý.

Měli jsme  pocit ustrnulosti  a  že je i šavlozubý.  Ani nás nespatřil, protože neuviděl  a neucítil. Prošel rovně les a když pár kilometrů dál z něho vylezl , potrhal  tele na pastvě a jednu krávu….

Jo ; a  společné zážitky stmelují lidi.

Ještě před tím s ním, Honzou,   byl společný výstup,  kdy  já v nových teplákách  s bílým klínem uklouzla na šikmé louce. Po  kravském lejnu. Padala , padla, klouzala  a měla ho od vlasů až doslova k patě. To už tedy v tom bungru byla stará parta v trapasech zběhlá. O pití u tryskající studánky,  v louce pod lesem a  pod divokou třešní , také může být řeč. V  ranném dětství, ještě před cigárama…

Něco s přátelstvím udělá i společné pozorování vzdálených vrcholků hor – Alpy na horizontu!   Natažené krky na úbočí hory, za dobré viditelnosti. I  když z dálky jsou vidět optikou dalekohledu, nejen pouhým okem, jenom jako plastická mapa na horizontu. Jejich podhůří je vzdálené cca 184 km od jižní části Šumavy.

 Na sdílení lidé stále potřebují druhé lidi!

 Tak ať běží léto klidně a je k přežití a je o č em mluvit a co řešit ve vzpomínkách.

Lidičky  potřebují lidi. Na sdílení hlavně dobrých informací.

Normálně prožívám šťastné Teď, přítomnost.

Ale co má taky tady člověk psát, když nechce rozebírat výšplechty politiků a komentů kolem , na všech úrovních. Ne, že by to nešlo. Ale fakt nemám plezír z úvah, jesti vydají anebo nevydají Parkanovou,  či vydají a jak na sebe navzájem kydají...... Stylizovaně nadávat  a sdílet blbou náladu, bez konstukce, jak dál je jednoduché, jako mluvící papoušek..co na to soudruh Sobotka a Zaorálek a s jakou arogancí Nečas a Peake,možná příště

Tak hezký den, absolutely a fakt : -))