Městečko v horách , prázdniny ,volné pokračování, závěr

Na začátku se chci omluvit, protože lidé se nemají zkoušet nad to, co mohou snášet. Poslední text o šumavském městečku jsem psala v noci a  následovně: Během dne, ve volném čase,  byla mnou přistvořena kostra. A pak text kopírovaný a přenášený do blogu. Ve výsledku se v noci postup projevil asi tak, jako že některé věty byly okopírovány do okénka "Články/napsat článek"několikanásobně. Jiné se nekonec, pri konečném "odbouchnutí" a odeslání na server Mafry neokopírovaly vůbec. Tak samé mazání a mazání, flastrování a efekt na nic. Tak nevím. Měla jsem pocit, že zrovna ty důležité věty zmizely. Tak nevím, nějací noční skřítci a  padání hlavy na klávesnici? A těch odeslaných , celkem tvrdých, pravopisných chyb?  Ano! Lidé se nemají provokovat nad to, co mohou snášet....a to se nikdy neví,  tak úplně zcela:-))

V Královácké uličce mého předsametového dětství,  v předposledním domku bydlela ještě rodina pana B. Byl předsedou místního Národního výboru. Říkalo se o něm, že je "celkem dobrej". Měl 6 dětí. 5 holek a  1 kluk. Před jejich domem neparkoval červený Spartak, ale černý. Asi 20 let, možná více let. Technokraté říkají, že to bývala silná auta. Měla prý dobrý motor. 

K dětem toho komunistického chlapíka a úředníka jsem se pnula. Holky o několik let starší... a to bylo právě TO. 

Rodina kromě černého auta a dětí vlastnila ještě stádo ovcí, prase, slepice, pole, zahrady atd. Právě na jejich senících a v kurníku jsem prožívala mnohé románky a společná dobrodružství s haraburdím a lidstvím.

Jen chci epizodně dodat, že všechny děti pana B. ovládaly různé hudební nástroje. Měly pozoruhodné hlasy. Jejich nejoblíbenější píseň se jmenovala "Pod Čerchovem bouře hučí". 

Text refrénu: "Pod Čerchovem bouře hučí, vítr stromy vyvrací, v srdce milé padá tíseň, hraničář se nevrací".

Na tom zase není až tak něco zvláštního, až na něco. V původním aranžmá se song jmenuje "Niagára" a je o tom, že právě ona, Niagára, teskně hučí" a nakonec i geograficky - americky, americký folk. 

To jen komunismem načíchlý národ si časově, v pohraničí a pod Železnou oponou, kde komuniska střílel po prchajících na západ, si  tento americký folk takto ideologicky a tragikomicky přizpůsobil.

Když padla totalita a "Železná opona dostala na prdel",  byly nejstaší 3 holky pana předsedy již  provdané za vojáky z místní pohraniční posádky, většinou Slováky. Ta děvčata a i jejich svobodné sestry však provedly v podstatě logický obrat zvratu. Vdané se rozvedly a jako ty  zbývající, ještě svobodné z jejich rodiny,  se všechny  provdaly za Němce z druhé strany hraniční čáry.

Ne však za nějaké maníky z diskotéky za čárou v sousedství, která je nadoslech. Ale za Němce až odněkud od Mnichova, Frankfurtu a Hamburku. Jestli místo "hraničář se nevrací" začaly zpívat ten americký text "Niagára" to  nevím?  Ale v Královácké uličce, hned vedle letitého černého Spartaka jejich otce, bývalého komunistického předáka,  začala parkovat auta značek jako Mercedes, Audi, BMV, Opel. Vše v hojném počtu. Občas se míhaly nějaké tlusté Němky, patrně tchýně.

 Jak je vše symbolické! 

Někteří sousedé se strašně smáli. Připouštím : "Je to  zvláštní" ! 

Ještě chci podotknout, že od své tehdejší a pozoruhodné kamarádky v sousedství, která byla o 52 let starší než já, jsem se dověděla, proč   komunistický předseda Národního výboru od B. dostal nálepku od  chlapů v hospodě, jako "docela dobrej": 

Prý v roce 1968, když přijela do tehdejšího Československa okupační vojska, směla jen asi cca 30km od státní hranice. A to po dohodě s Američany. Tehdy prý ihned v noci po okupaci někdo tajně rozmetal   jeden z místních pomníků v lokalitě. Stál v centru městečka. Ale bokem, ne na hlavní silnici. Do zdejších  míst, široko - daleko, nikdy Rudá armáda ani v nejmenším nevkročila. Ale horlivý komunista zde vybudoval demagogicky a pokrytecky několik ideologických pomníků, jako poděkování za osvobození Rudé armádě. Tam se pravidelně, pietně o svátcích kladly věnce, pod vedením místního komunistického esthablishmentu.

Nikde  nikdy  žádný hrob a tak dále. Že byl pomník rozmetán asi někdo iniciativní ihned okupantům v r. 1968 telefonicky udal. 

Ke státní hranici prý , podle paní M. a i dalších , druhý den směla jen malá okupační kolona. Jeden tank a obrněný vůz. Odbočili ze své trasy po hlavní komunikaci. Proto podezření na udání. Vrátili se. Zavolali předsedu, pana B. Zeptali se:

"Čto slučílos"? Pan B pokrčil rameny.

Pokračovali: " Kto zdělal eto" ? 

Pan předseda pravil: " Já nevím".

Oni na to, ať jim to okamžitě zjistí a udělali si palcem výmluvnou čáru pod krkem.

K tomu gesto, že "musely zločin destrukce pomníku vidět domy" v okolí, ti  z nich . Následovala demonstrace střelby "rukama nohama"  a načrtnutí rovnání terénu horizontáně.

S tímto odkvačili na státní hranici. 

Za asi dvě hodiny se prý vraceli do vnitrozemí, bez kontaktu s kýmkoliv z městěčka. Pan předseda B.nelenil. V pozdních odpoledních hodinách začal rozbouraný pomník dávat dohromady. Trvalo mu to až do nejhlubší noci. Nakonec mu k ránu restaurované dílo pomohlo doladit pár místních chlapíků. Když se po půlnoci vraceli z hospody a viděli ho tam shrbeného. Jak nějakého vyčerpaného hrobníka.

Tohle  tradovala jedna z mých tehdejších dvou přes padesát let starších kamarádek. 

Městečko vůbec mělo v minulém století,časech mého dětství a ranného mládí zajímavé obyvatele. Dalším z nich byl pan D. Už starý pán, hluboko v důchodu, když jsem ho hlouběji zaregistrovala. Původně pánský krejčí, politický amatér. Ušil mi perfektně módní kabát a přesně přešil kalhoty bez nastínění co chci. Četl myšlenky, sledoval módu. Byl dokonalý. 

Jeho zálibou se již dávno stalo každoroční, povinné vyvěšování státních vlajek. České a sovětské. Jako nadstandard, prý už co paměť sahala, asi od padesátých let minulého století, kdy se s rodinou přistěhoval, v čase státních svátků prováděl rituál. Před hlavní vchod , nahoře na malé kamenné terase, vystavil ohromnou vázu plnou květin -  v zimě jehličnatých větví. Aby váza byla vidět z ulice, tehdy dost frekventované. Ulice vedla z náměstí na nádraží.  Uprostřed kytice umístil velkou, papírovou čínskou vlajku, jako pověstnou třešničku.

Místní inntelektuálové, hlavně jeho přítel, všeobecný lékař, dále zubař a sousedka paní Gabrielová, byli s vděčností nadšeni z tohoto vyžití. 

Městečko načechrávala i historická fakta, zaznamenaná v kronikách. Vždy, od časů vykácení zrádných pralesů v něm žila početná přesila Němců, kteří chtěli mít klid a pocit svobody.  Mimochodem, Němci se uchylovali  i hlouběji  na samoty. Do hlubokých lesů, stavěli kamenné chalupy s dřevěnými krovy a se zvonicemi. Zvonice sloužila nejen k rodinné pobožnosti, ale jako signalizace v mlhách příchozím.

Pár Čechů, opravdu ale málo, bylo vždy průběžně úředně dokladováno od samého počátku osídlení. Výpověď kronik.

V místě se nikdy nekonaly etnické nepokoje. Fungovala zde pila, těžila se železná ruda a také lidi živila sklárna. Tenhle průmysl obsluhovalo několik obchodníků.

Když zde italští váleční zajatci v předminulém století stavěli na tehdejší dobu šíleně dlouhý tunel(1747m),dokonce dva,  mnoho jich zemřelo během nějké pandemie. S úctou se jim dostalo  pohřbu ne v rakvích, ale na rychle vyrobených prknech s ornamenty. Tohle je dokladováno v místním muzeu a kapličce. 

Ruští zajatci zde zase postavili kostel s pravoslavnou, doškovou bání. Tam byli také ti Italové pohřbíváni pod zem - podlahu kostela.

Jestli se  po skončení 2. světové války projevilo něco jako  místní synchronicita, komunikace prostoru v různých časech, nebo setrvačnost v časoprostoru, nevím. Ale nikdy se zde, jak říkají kroniky nekonaly nepokoje a nikdy se  nebojovalo. Údolím prchali jen  v 2. svět.válce  poražení Němci. Celé kolony, jako o život. Měli strašný strach z Rudé armády. Ta sem však nezavítala. Městečko nebylo dranncováno a nikdo z něho nebyl vyhnán. Civilní Němci prchli sami od sebe , hnáni strachem z válečné prohry, příchodu nepřátelských armád, odplaty.

Nemám ráda, když se něco dělá tak "na oko". Aby "si lidi nepomysleli" a tak dále. Ovšem, existují  vyjímky. 

V městečku, jak se traduje a  co vím já z vyprávění , z pozdějších časů, už  když prý po roce 1948 přišel komunista, musel fungovat kostel a fara. Tohle zničeno nebylo, jako jinde v \ćeskoslovensku ano.

 Musela být  v pořádku hlavní silnice a všechny cesty.

Musel být v pořádku zvon v kostele a zvonit hodně hlasitě.

Musela fungovat bohoslužba. Kromě vybudovaného kina se mše svatá stala kulturní atrakcí se spoustou místních a turistů  už prý od přelomu 50 a 60 let.

 Muselo existovat perfektní pouliční osvětlení. V 70 letech se vybudovalo  nové, připomínající reflektory na stadionu.

Všechno muselo zvonit, svítit, fungovat, atd, být udržované, natřené, opravené,

aby případně Bavoráci slyšeli a viděli, že "komunista není barbar a že jim to tady neničí".

Tohle byl nepsaný zákon přistěhovalců z českého vnitrozemí , Slovenska a dalších zemí. Přišla i početná rodina divokých cikánů. Ti se usadili na přiděleném statku, který přetvořili k obrazu svému, ale nikdy nedělali problémy. Byli soběstační a na voze jezdili za  většími nákupy. Ze své samoty. Někdo z nich také pracoval v lese.

Dále nějací Rumuni v naprosto mizivé menšině 1 rodiny. S jejich holkou jsem se také kamarádila. Pán, její otec, byl analfabet. Holka vystudovala střední a pak vysokou školu. Odstěhovala se. Už na základní škole se výborně a sama učila. Hlavně matematiku. Její otec se ani česky nedorozuměl a stále se strašně styděl a červenal. Pracoval na pile. Matka mile hýkala. 

Místem zněl duch a tradice: Ideální je bezkonfliktnost a pohostinnost! A není a nebyl to kýč a idealizace! Absolutely. Ale hlavní tón zněl : " Aby nebyl tak velký rozdíl mezi západem a východem, kdyby někdo z druhé strany , ze západu přijel, ňákej Bavorák se třeba díval dalekohledem z Velkého Javoru"!Sice prezentováno nahlas jako vtip, ale vznášel se na údolím. 

Intenzitu dění  nabralo, když pak v 60 letech přišli turisté , hlavně z Plzně , také z blízkých Klatov a vzdálené Prahy.

K tomu se přidali, hromadně ve velkém,  Němci z Východního bloku, ve svých smrdících Trabantech, dvoutaktech. Ubytovávali se v soukromí a  v rekreačních střediscíh ROH. Existoval "frončaft". 

V městečku "za komunisty" nikdy nebyla bída, na to bylo moc vidět do talíře. Obyvatelstvo, cca 95% vlastníci nemovitostí pronajímali přebytečné pokoje turistům, pracovali na pile, v továrně na optiku, pohostinství, obchodech, jako učitelé -  služby prostě. 

Vznikla Horská služba. Byly totiž upraveny sjezdovky, koupena první rolba a udržovla se občas místní, původní, germánská jména. Třeba se říkalo jednomu místu a tak se traduje dodnes: "Ghódlhóf". 

Byl postupně budován lyžařský areál na hoře Špičák. Jedna sjezdovka dostala jméno "Šibenice". Jaký sklon měla nepamatuji. Ale vím, jak říkala máti, asi tak v mých 12 letech uzavírali sázky "kdy se ten blázen", já, zabje. Jezdila jsem nejraději šíleně rychle a žádný slalom, vždy to přežila. Všude.

Na závěr zmíním příběh, který mi vyprávěla moje o více než 50 let starší kamarádka, paní M. Věkový rozdíl byl mnou vnímaný jako vzácnost hlavně tehdy.

Žila v malé chalupě nad nádražím. Nejprve s manžem. Později sama. Byl o mnoho starší, měl jen jednu ruku.

Proto jim několik rodin pomáhalo o senách. I  naše. Chodila jsem pro mléko od krav, vejce, měla upletené svetry z ovčí vlny jejich ovcí.

Vlnu předla v zimě na kolovrátku, což byl obecně vzato úkaz z prehistorie, už dávno za mého dětství.

Zajíma se o politiku, měla komplexní přehled.

Jejich krávy jsem chodila někdy v létě pást. Šlo jen a jen o rituál. Krávy věděly, kam mají jít přesně. Kde se pasou  a vedly tým. Krásní a inteligentní tvorové. Žily dlouhý život. Odháněla jsem jim střečky. Hmyz se hluboce zarýval do hnědé kůže, až několik cm, -1,5c určitě. A nešel,  ten hmyz,  dát dolů ani větví s listím. Musel se odervat. Prý lidi nekoušou.

Jeden kluk jim jednou utrhal křídla. Zahrabal je, živé,  asi 50 cm pod zem. Vyhrabalo se to na povrch. Hnusný obraz. Zjistila jsem, že ten hmyz má přesně zmapované tělo krávy, kam až se nemůže ohnat ocasem, také svou  hlavou. Tam krávě sají krev. Patrně napadají lesní zvěř, jeleny a srnky. Nikoliv prý lidi. Nevím.

Paní vyprávěla, že  pracovala, ( ve svém již, tak asi nějak už středním věku), jako služka v Praze. Přes celou světovou válku. Když pak přišla možnost si zažádat o dům v pohraničí, po odsuhutých Němcích, měla jen malé sebevědomí.Seznámila se souběžně  se svým mužem.  I když nikdy nehospodařila na nějakém statku, zažádala si o malou chalupu s pozemkem, loukami atd. Na rozdíl od jiných, kteří přišli a zabrali si v rámci stávající poválečné legislativy to nejlepší, co šlo urvat. 

Přítelem té paní M., od mého dětství,  byl také místní všeobecný a jedinný lékař. Byl asi o 30 let mladší než ona a vedli spolu intelektální debaty. Celé hodiny. Přišla jsem pro mléko. Často. Bylo obsazeno.

Jindy nebylo plno, až na nějakou kočku, hlavně nejdříve inteligentního myšilova Martina a jejího muže. Dlouhá  léta, od útlého dětství, jsem byla její důvěrnice. Vždy v rámci nákupu , hlavně o prázdninách každý den nákup mléka a vajec.  Když zeztárla nad 80 let a já do městečka dávno jezdila jen na víkend, vzal si ji k sobě její již starý syn, ženatý hoteliér v podhůří. Čin úlevy. 

Nakonec v mojí hlavě vrtal červíček starosti o její dům. Zbytečně. Někdo ho koupil. Její vnuci neměli zájem tam bydlet, také se odstěhovali. A nějaká firma dům po sametu kompletě, perfektně technicky zrestaurovala. S přístavbou, zasklenou verandou. Pomalu jako památku. Z chlévů vznikla kamenná restaurace. Vedle  chalupy paní M. vždy vyvěral horský pramen, vedený z místa o něco výše,  v lesích. Jako od pradávna. Voda křišťálová i když z trubky a dřevěná , něco jako vana ,4 m x 50 cm, vedle hnojiště zadržovala a vytvářela vodní plochu, jako překladiště. Pak z toho byl potok.

Kousek vedle,  už na přelomu 60 a 70 let,  vybudovali lyžařský vlek.

 Stála tam u chalupy také plodná třešeň s černými plody. Pan M a paní M každé léto nezapomínali připomenout, že už mohu jít, vzít si žebřík a šplhat i  na střechu seníku a skoro celou třešeň otrhat, naložit s tím, jak chci. Skvělé, až na vosy. 

 Závěr a zajímavý příběh o míru toho místa ; a možná synchronicitě: 

Když do městečka v roce 1945 ;a po skončení války přijel Československý administrátor, našel městečko prázdné, němečtí obyvatelé prchli, pár zde žijících Čechů prchlo již před válkou z "horké" půdy do vnitrozemí.

Ale ne tak docela prázdné městečno našel poválečný, Československý admin.

Uprostřed, vlastně v centru se zabarikádovala trojčlěnná skupinka dětí. Nejstaršímu z 2 chlapců bylo 15 let. Blondýnka na prahu puberty. Pár krav, několik koní, vozy, drůbež , prase, ovce.

Děti byly soběstačné a administrátor dělá, že je nevidí. Děti, rodilí Němci  prošly "úředním šimlem poválečné mašinerie v míru", jako neviditelní. Nikdo je nikam neodtahl. Asi aby neměl špatné neměl svědomí?Nevím!  

Když po období klidu, v roce 1948, po komunistickém převratu,  přijel komunistický administrátor, bylo nejstaršímu z dětí 18 let. Pracoval na pile v Alžbětíně. Všichni prohlásili, že jsou příbuzní a jejich jméno,tedy příjmení,  je Gabriel. 

Administrátorem toto jejich jednohlasné tvrzení bylo zaneseno do evidence obyvatel. Nejstarší "dítě", 18 letý Gabriel se už před několika lety odstěhoval do jednoho z výstavních domů při  hlavní ulici, v blízkosti nádraží. Tento dům jim byl  úředně přidělen, jako jejich majetek. 

Podle pamětnice paní M. se dnes nikdo nedoví, jestli šlo o příbuzné. Jen jejich děti to ví.

Nejstarší dlouhán s ryze germánskými rysy celý život pracoval na pile. Mezi místními byl oblíben, i když se nikdy, až na pár potřebných frází a pracovních vět nenaučil česky. Chodil i mezi místní chlapíky do hospod na rychlovku, na stojáka na pivko. Přišel, vypil, zvedl ruku na pozdrav, blízko u těla loket a pokynul. Nikdy nikomu tohle  nepřipomínalo hajlování, zdá se.

Jeho "bratr" byl podsaditý nemluva. Naučil se česky, pracoval až do důchodu jako úržbář na Národním výboru plném komunistů. Všichni mu dali pokoj. Nikdy neměl ženu, natož děti, ale navštěvoval dlouhána s germánskými rysy. Říkali o něm hospodsky : " ten druhej Gabrie, to je vůl", to bylo všechno. V podstatě žil "mentálně zabarikádovaný" na svém gruntu  od 1945, kdy je tam admin našel zabarikádované a neotevírající.

I já ho ještě viděla jako malé dítě vyjet s koněm a vozem, ale potom už si nové koně nepořídil, auto ano. 

Nejlépe si vedla blondýnka. Hned po roce 1945 si udělala nějaký vychovatelský kurz, naučila se perfektně česky, vzala si za muže dlouhána s germánskými rysy Gabriela. Měla s ním 3 děti. Jako z katalogu a rusovlasé. 

Paní Gabrielová celý život, až do důchdu, pracovala jako učitelka při  místní učňovské škole, obor  Kuchař číšník, servírka. Byla , pro svoji mateřskost oblíbena. I  později pankáči s chocholama a potetovanýma, hulícíma holkama. Komunista ji nenutil, aby si doplnila vzdělání a o sametové revoluci byla již dávno v důchodu.

Od času, kdy na počátku 60 let začali přijíždět do městečka turisté, stálo v sezoně i mimo před jejich domem celkem dost aut. Podle toho, jestli přijížděli z východního,  či stejným dílem (jde o počet zaparkovaných aut), západního bloku, to vypadalo.

Šlo o značky : Trabant, Wartburg, Audi, BMW, Mercedes, Opel , atd.  ; A i nějká ta Škoda s německou státní poznávací značkou.

Na zvědavé otázky sousedů se milá paní Gabrielová, kterou já jsem poznala jako již korpulentní Němku, ještě hezkou dámu středních let, se tato vždy  mile uculila: " To jsou příbuzní".....

Později už se nikdo neptal a ani nezáviděl, to vím z nesmírné zvědavosti - dokonale zjištěno plošně.

Tak se v městečku možná naplnila nějaká synchronicita toho místa z historie a z tehdejší dějinné současnosti, běhu událostí.

Nějaká rezonance  s dřívějšími hlubšími,  klidovými vztady mezi etnikem německým, v historii předminulých a minulých staletí bylo toto etnikum vždy v převaze.

Jen to etnikum se prohodilo na německou menšinu, která zůstala a byla ušetřena.....(no, šlo ale o děti, tak to byl asi  důvod také.....a právě proto )

To je k minulosti městečka zhruba vše.....