Minulé století se zapsalo do dějin asi nejhrubší rýhou. Krvavé lázně, obnovení světa, nový pohled na něj a s tím i spojená práva. Významná revize došla i na postavení mužů a žen, jenž se po několik století ukazovalo v dost nelichotivém měřítku pro ženy. Jak připsaného volebního práva využijí právě ženy letos, se za pár měsíců dozvíme.
Mnoho století před stoletím dvacátým ctilo ženy jako ozdobu manžela. Na konci devatenáctého století se toto přestalo určité sortě jemnějšího pohlaví líbit a vyrazilo do ulic se svým bojem za práva. Minulé století bylo k ženám příznivé a dovolilo jim to, po čem mnohé z nich toužily – všeobecné volební právo.
Jako první evropská země se tohoto úkolu chopilo Finsko roku 1906. Už o pár let dříve do své ústavy tento krok zaznamenala Austrálie (1902) a Nový Zéland (1893). V osmdesátých letech osmnáctého století osvítila představitele New Jersey myšlenka všeobecného volebního práva žen a tak v roce 1776 ji povolily. O třicet let později si asi řekli, že to tak spásný nápad nebyl a pro jistotu toto právo žen zrušili. Holt ne ve všem, byla Evropa na prvním místě…
Ještě do první světové války, která zcela změnila pohled na ženské postavení, stihlo všeobecné volební právo žen zavést i Norsko (1913). Již zmiňovaná první světová válka, která otřásla svět svou hrůzností, což ovšem nemohlo lidstvo tušit, že pár let přijde ještě horší, ukázala, že ženy nejsou pouhé ozdoby svých vlivných manželů či domácí ‚puťky‘. Stejně jako muži pracovaly ve fabrikách a jejich pracovní napětí se v rámci možností vyrovnalo druhému pohlaví.
V době první světové války se rozhodlo Dánsko a Island (1915) poctít ženy právem volebním. O dva roky následoval SSSR a Nizozemsko. Ve vítězném roce 1918 totéž učinilo Rakousko, Československo, Kanada, Polsko a Švédsko.
USA, jehož záchvěv rovnoprávnosti jsme mohli pozorovat už ke konci osmnáctého století, se k tomu znovu postavilo v roce 1920. Turecko, jež se pyšní velkým procentem muslimského obyvatelstva, které jak je známo není k ženám vždy přívětivě nakloněno, jim volební právo připsalo roku 1923. Konzervativní Velká Británie se připojila o pět let později. Od roku 1929 do 1947 uznaly volební právo žen státy jako Ekvádor, Španělsko, Brazílie, Indie, Belgie, Rumunsko, Francie, Rumunsko, Jugoslávie, Japonsko a Čína.
V českých zemích tedy mohou volit ženy už devadesát dva let, přestože volební právo bylo mnohdy násilně vyrváno nejenom ženám, ale i mužům - okupace českých zemí Hitlerem za druhé světové války a jen tři roky po největších zvěrstvech v dějinách lidstva přišla doba komunismu a železné opony, kde volby byly krásným loutkovým divadlem, v němž šňůrkami tahali vlivní soudruzi, aneb jak napsal Orwell, ty prasátka, která se jako první dostala ke korytům.
Letošní rok se stává opět volebním, když nakonec předčasné volby do poslanecké sněmovny padly po velmi korektním jednání lídrů politických stran. To, za co bojovalo mnoho žen před námi, teď značné procento jemnějšího pohlaví ani nezajímá. Volební lístky, které dostanou do schránek ve svých domech, elegantním pohybem smetou do odpadkového koše. Ačkoliv buďme upřímní, nemalé množství mužů udělá to samé, jen s jiným grifem.
To, za čím se pachtilo tolik lidí, aby člověk mohl svobodně volit a tím i ovlivňovat chod své drahocenné země, tak často vychází vniveč. Český národ je v mnohém značně specifický. Když nemůže volit podle svého svobodného přesvědčení, je schopen prásknout pěstí do stolu a z plných plic jít křičet do ulic, neboť je tím porušováno jedno z jeho základních práv občana. Když na druhou stranu toto právo má, s jakou lehkostí se ho dovede vzdát a jen plivat na to, že jeho hlas přece nic nezmění. A pak že nejsme národ švejků…
Stejně jako v minulých stoletích, kdy na ženy bylo pohlíženo z opačného úhlu, se vždy našly mnohé, které byly za toto postavení vděčné a neměly by ho ani za všechno zlato světa. No dobře, nad vším zlatem světa by se dalo pochybovat, ale spíše jim postavení žen nedělajíce bez svých mužů ani krok, natož aby se rozhodovaly podle své vůle, vyhovovalo. Tak přesně najdeme v dnešní pluralitní společnosti nemnoho těch, které si volebního práva neváží.
Možná bude ještě nějaký čas opět trvat, aby si nejenom ženy uvědomily, že volby nejsou jen kosmetickou úpravou na politické scéně v demokratickém státě. Možná pak si tohoto práva budeme více vážit, nikoliv ho trhat na kousíčky nad půl litrem piva.
