Libérie vynesla v roce 2006 do prezidentského křesla ženu a to Ellen Johnson Sirleaf – vůbec jako první africkou prezidentku. Ačkoliv reprezentuje ono jemnější pohlaví, její slova a odvaha připomínají britskou železnou lady Margaret Thatcherovou.
„Přivádí svou zemi z temnoty na světlo,“ řekla o E. J. Sirleaf americká velvyslankyně pro Libérii Linda Thomas-Greenfield. Západoafrická země, jejíž břehy omývá Atlantský oceán, byla zmítaná ve čtrnáctileté občanské válce, se snaží postavit ‚na vlastní nohy‘. I za pomoci zahraničních dotací. Ty přicházejí právě díky Sirleaf.
Rezolutně odsoudila korupci, která se stala páteří Libérie, či verbování dětí do armády. Mezinárodní společenství jí vyjadřuje podporu a tleská, domácí politika už tolik vstřícná není. Korupci nelze vymýtit během pár dnů, proto jsou policisté, pobírající 4.50 dolarů za den, stále nejnáchylnější k braní úplatků. Nezaměstnanost po dlouhé občanské válce je stále na vysokých desítkách procent, v některých oblastech šplhá až k 85%. Podobně je na tom i liberijská ekonomika, která stále pokulhává. K tomu Sirleaf skrze rádio k obyvatelům dodává: „Nejsem kouzelník. Nemohu pouze mávnout kouzelnou hůlkou.“ Aby změna byla trvalejšího charakteru, vyžaduje sama čas.
Libérie byla založena roku 1822 americkými osadníky. O pětadvacet let později - roku 1847 - získala od své mateřské země nezávislost a ustanovila se republikou s hlavním městem po americkém prezidentovi Jamesi Monroeovi. Do roku 1980 otěže země v rukou měli američtí přistěhovalci. Toho roku se stal prezidentem Samuel Doe, vojenský seržant, který upozorňoval na nerovnoprávné postavení a druhořadý statut původních obyvatel. Obyvatelé Libérie se tak rozdělily na domorodé a americko-liberijské. Tento etnický spor se stal rozbuškou k vypuknutí občanské války. Ellen Johnson Sirleaf se svou světlejší pletí je podle některých považována za americkou Liberijku, tj. příslušníka elity, která dlouhodobě utlačovala domácí obyvatelstvo, ačkoliv ona sama vehementně popírá vliv její rodiny na represích.
Její manželství s násilným mužem jí podle jejich slov zocelilo k boji proti násilí ve vlastní zemi. Když se v roce 1980 Samuel Doe chopil moci, byla ministryní financí. Se svým původem očekávala, že bude mezi prvními, kdo se stane pomstou Doea za roky druhořadého statutu původních obyvatel. Pro Sierleaf se tak naštěstí nestalo. Přežila díky své vyrovnanosti a finančním znalostem, které Doe zoufale potřeboval. Na diktátorův požadavek ustanovila jednu z největších národních bank, poté ze země odešla do exilu z důvodu všude bující korupce.
Na vlastní nebezpečí se do Libérie vrátila ve chvíli, kdy Samuel Doe hledal prostředek ke svému znovu zvolení, a rozhodla se vést kampaň proti němu. Byla zatčena a odsouzena k deseti rokům vězení, ale krátce na to propuštěna na základě intervence Reagonovy administrativy, s níž měl Doe během studené války vlídné vztahy. Ani dřívější zatčení Ellen Johnson Sirleaf nezabránilo jít znovu do opozice proti Doeovi. Byla znovu zatčena a vystavena násilí mužům Samuela Doea. Následně odešla znovu do exilu, neboť jak jednou řekla: „Raději budu žít v zahanbení, ale žít.“
V roce 1997 se moci chopil v Libérii Charles Taylor. Jeden diktátor vystřídal druhého. Nešlo ani o pomyslný krok z bláta do louže, jako spíše o propad na dno. Charles Taylor vládl do roku 2003. Od roku 2007 měl být souzen za zločiny proti lidskosti v sousední Sierře Leoně, následně byl ale přemístěn Radou bezpečnosti OSN do Haagu, kde je v současnosti souzen.
Primárním cílem Ellen Johnson Sirleaf je odvrátit svou zemi od násilí. Tento požadavek je ale bytostně spjat s ekonomikou. Jestliže si povede ekonomika lépe a tím se sníží nezaměstnanost a mzdy postupně porostou, možnost znovu rozpoutání občanské války je mizivá. Jestliže ovšem ekonomika bude stagnovat, poté doutnající nespokojenost vyvrcholí v další krvavé střety.
Jako první prezidentka v Africe ženského pohlaví sama bojuje za rovnoprávné postavení žen ve společnosti. Ve vládě najdeme hned několik ministryň, až by se ryze maskulinní česká vláda musela červenat. Ke schopnostem žen ve vysoké politice dodává Ellen Johnson Sirleaf: „Ženy pracují usilovněji. Jsou i více upřímné; mají méně důvodů ke korupci, i protože nemají tolik zábavy a rozptýlení.“
Ať s femininním či maskulinním prezidentským křeslem má před sebou Libérie ještě dlouho cestu k ekonomické prosperitě a stabilitě, jíž nebudou ohrožovat tiše doutnající nepokoje. Ellen Johnson Sierleaf ukázala cestu, jestli v ní má podporu, se uvidí příští rok, kdy se budou konat prezidentské volby.
