Karl Jaspers, německý filosof minulého století, pouhý rok po druhé světové válce, která do dějin lidstva vešla svou hrůzností, vydal knihu Otázka viny, v níž otevíral téma vyrovnání se Němců se svou historií posledních let. Ale omluva by měla sahat až k počátku dvacátého století.
Německu náleží dvě v tomto ohledu nelichotivá první místa. Holocaust se zapsal jako nejohavnější genocida v historii lidstva, i proto její samostatný název. Ovšem první genocida, jež otevřela minulé století, se odehrála v Jihozápadní Africe a iniciátorem byl stejný národ, který dovedl antisemitismus do absolutního konce.
Namibijskou genocidu a holocaust bychom mohli položit na sebe a v mnohém by se od sebe nelišily. V prvním případě internovanými skupinami lidí byla etnika Hererů a Namů, v druhém se jednalo o židovské obyvatelstvo. Represe, koncentrační tábory, rasová otázka? V podstatě totožné. Ačkoliv je mezi genocidou v Jihozápadní Africe a nástupem nacistického Německa v roce 1933 více jak dvacet let, což v tisíciletých dějinách lidstva tvoří nepatrné smítko, tak jedna se dočkala nejedné omluvy, druhá jen na půl úst přiznání.
Dá se říci, že teror prováděný na původních obyvatelích dnešní Namibie byl zkouškou na to, co vypuklo naplno pár let potom v Evropě. Učitel nechvalně známého tzv. doktora Osvětimi, Josefa Mengeleho, byl Eugen Fischer, který v tehdejší německé kolonii v Africe prováděl své výzkumy v rámci rasové otázky.
Pojmy jako životní prostor pro Němce, relevantní vykládání voluntaristické filosofie Nietzscheho a důsledky darwinismu – to vše spolu s rasovou otázkou a nespokojeností domorodců kvůli nadvládě bílých kolonizátorů vedlo k vypuknutí první genocidy ve 20. století, která měla skončit naprostým vyhlazením etnika Hererů a Namů.
V roce 1904 po období sucha, následné neúrody a „poddanství“ u německých kolonizátorů zabírajících půdu dříve patřící původním obyvatelům, vystoupilo etnikum Hererů v čele se Samuelem Maharerem. I přes počáteční překvapení, bylo povstání krutě potlačeno. Německy vybavené jednotky Shutztruppe, automaticky vyzbrojené se zkušenými vojáky dříve bojujícími i v jiných částech Afriky, vedené generálem von Trothym ve vnitřní válce pokračovaly, dokud odpor nebyl zcela zničen.
„Tento chrabrý podnik ukazuje v jasném světle bezohlednou energii německého vedení při pronásledování poraženého nepřítele. Nešetřili jsme síly a nevyhýbali se žádnému úsilí, abychom vzali nepříteli jeho poslední možnosti odpočinku a sebrání sil k dalšímu odporu; odháněli jsme ho jako polomtrvé zvíře od každého napajedla, dokud se nestal obětí přírody své vlastní země. Bezvodá krajina Omaheke dokončila, co začaly německé zbraně: zničení národa Hererů.“
Kmen Nama povstal proti německé nadvládě individuálně. Se stejným zničujícím výsledkem pro obyvatelstvo Namibie. Utrpení už tak zdecimovaného etnika Namů a Hererů neskončilo. Koncentrační tábory v Swakopmundu, Okahandje, Windhoeku, Karibiku, Lüderitzu, jejichž původní záměr byl koncipován jako pracovní, se pro většinu staly tábory smrti. Poslední instancí jejich životní cesty.
V této souvislosti utrpěli i na pověsti křesťanští misionáři působící v dané oblasti. Před válkou to byla minorita uznávaná a respektována původním obyvatelstvem. Po kruté válce a jejích následcích nikoliv. Rýnští misionáři zakládali uprchlické tábory, jež se ale v konečném důsledku staly jen přestupní stanicí do táborů koncentračních.
Árijská otázka se začala pozvolna koncipovat už na jihozápadě Afriky. Vědci, antropologové či lékaři z německého císařství používali ke svému výzkumu rasové otázky ony vězně v koncentračních táborech, jejichž části či celá těla si nechávali do Evropy posílat. Nebránili se porovnávat kosti afrických obyvatel se skeletem opic, aby došli k názoru, že africké etnikum je na úrovni mnohem nižší než postavení árijské rasy. Toť dovedení svobodného vykládání darwinismus do konečných důsledků.
Již zmíněný Eugen Fischer svá tzv. fakta publikoval ve dvou knihách – Problém křížení lidských ras, Principy lidské dědičnosti a rasové hygieny – které se i v současnosti po událostech minulého století těší nemalé oblibě.
„Já, nejvyšší velitel německého vojska, adresuji tento dopis národu Hererů. Hererové již dále nejsou německými poddanými. Vraždili a rabovali, uřezávali uši a nosy zraněných vojáků a nyní jsou příliš zbabělí, než aby bojovali. Vzkazuji národu: Kdokoliv předá některého z hererských velitelů jako zajatce německé posádce obdrží 1 000 Marek. Ten, kdo takto vydá Samuela obdrží 5 000 Marek. Všichni Hererové musejí opustit zemi. Jestliže tak neučiní, přinutím je děly, aby se tak stalo. Každý Herero, ať ozbrojen či nikoliv, nacházející se na německém území, bude zastřelen. Nebudu již dále brát ohled ani na ženy a děti, přinutím je, aby se připojili k ostatním Hererům, jinak budou zastřeleny. Toto jsou má slova k národu Hererů. Generál mocného Císaře, von Trotha.“
Počet obyvatelstva Hererů klesl o 80%, etnikum Nama bylo zredukováno na polovinu dřívějšího počtu.
V mnohém se události na počátku 20. století nelišily od holocaustu zapsaného do kronik o pár let později – stejný aktér, podobné taktiky, do puntíku totožný ‚konečný cíl otázky‘. Jen rozsah a s tím související ‚efektivnější‘ způsob smrti a cílová skupina. Možná hlavní rozdíl byl přece jen v místě, kontinentu, kde se genocida odehrála. Ironií osudu bylo, že německé zacházení s domorodým obyvatelstvem převzali vůdci apartheidu v Jihoafrické unii, který se po dlouhou dobu držel u moci.
Namibijská genocida byla ‚pouhým‘ přípravným krokem k velkému aktu nacistického Německa. Přední myslitelé rasové otázky a tvůrci teroru v Jihozápadní Africe plynule přešli z císařského Německa do Třetí říše. Hitler sám často na ně poukazoval s pýchou v hlase.
Nebuďme naivní, co se týče ostatních kolonizátorů Afriky. Buďme ale realističtí. Druzí nezpůsobili druhou světovou válku a masovou vraždy Židů za účelem jejich vyhlazení. Přesto jedno je skoro jisté – dít se tato ‚příprava‘ na půdě starého kontinentu, možná by se první genocida minulého století stala také poslední.
Německá historie a její národní povědomí se má stále s čím vyrovnávat. Nebude to pouze otázka nacistického Německa a přihlížení hrůzným činům jejich obyvatelstva, jak tehdy mínil Karl Jaspers. Či by alespoň mělo otevřít ránu mnohem starší, jíž zasadilo africkému obyvatelstvu. Vždyť kolik stohů papíru bylo na omluvy za zvěrstva během druhé světové války popsáno! O to smutněji působí absence řádného omluvy ve prospěch těch, kteří sloužili jako první k ukázce nesmyslnosti árijské nadřazenosti…
Ladislav Špaček, přední česká osobnost zabývající se etiketou a komunikací, nedávno řekl, že módou současné společnosti je neustále se omlouvat a z upřímné omluvy tak činit propagandu. Život lidem hererského a namského etnika to nevrátí, bude to ovšem zadostiučinění těm, kdo přežili.
