V které době žít?

Tohle je zajímavá otázka: „Kdybyste si mohl vybrat, v kterém čase se narodit a žít, kterou dobu našich dějin byste si vybral?" ptal se mě onehdy jeden posluchač v rozhlase. Otázka zajímavá, i když ne nová; já si myslím, že každý, kdo se zajímá o historii, si takovouhle otázku položil nejednou. Já taky, ovšem odpověď - a to je na tom to ještě zajímavější - odpověď může být i u téhož odpovídajícího zcela odlišná v různých fázích jeho života.

Jinak odpoví patnáctiletý výrostek, jinak dědoušek. To vím taky podle sebe. Jak tercián jsem si přál být Bivojem a nosit na rameně kance. V patnáctém století jsem chtěl být Žižkou, v době temna Kozinou nebo Jánošíkem, za Rakouska Karlem Havlíčkem Borovským a tak podobně. Teď bych ovšem jako důchodce už volil poněkud jinak.

V tom šerém  pohanském dávnověku bych například ... no tak toho Bivoje bych koneckonců bral i teď, i s tím kancem, ta síla by se mi hodila na chalupě, a hlavně bych to měl dobré jakožto švagr kněžny Libuše. Měl bych známosti nahoře.

Ale v době husitské bych rozhodně nechtěl být zarytým husitou. Nebylo to žádné existenční zajištění. Pořád se bát, kdy na mě přijdou křižáci, kdy mě někdo upálí - dejte mi pokoj. Radši bych v té době někde vedl zábavní podniky, kde bych měl samé krásné harapanny a výběrové nápoje. Ve všem bych pěkně šidil a měl bych hodně peněz.

Ve středověku prý bohatí páni taky vášnivě lovili, ale na to by mě neužil. Prosím vás, štvát se po lesích kvůli nějakému kanci, kterého můžu klidně přinést do kuchyně na rameně! Pardon, to si pletu, to jsem byl Bivoj. Ono to utíká.

No a potom, v době pobělohorské, co tam bylo nádherných zaměstnání! Například takový konfiskátor majetku! A navíc to jistě ani u těch Švédů nebylo marné, představte si, takový velitel setniny, která pročesávala kraj a zjišťovala, v kterém zámku mají dámy krásnější šperky! Jéje! Já bych to zjišťoval velice obětavě. A švédský král by koukal, kolik bych mu toho nakonec odvedl do erární pokladnice!

Začátek osmnáctého století, Jánošík. V rozporu nejen se zákonem, ale i s jízdním řádem. Panských kočárů a uherských dostavníků. Kvůli Jánošíkovi prý mívaly zpoždění. Jánošík bohatým bral a chudým dával. S tím je moc práce, já - když už - tak bych jenom bral. Možná mi to nebudete věřit, ale je to daleko ekonomičtější, ušetří se nejen peníze, ale i čas. Ovšem přímo Jánošíkem bych být nechtěl, nebyla to existenční jistota, nebylo to teplé místečko. Spíš bych jenom pečoval o jeho úspory.

Potom Kozina, Jan Sladký. Měl nějaké řeči proti chodskému šéfovi, panu Lomikarovi. Dokonce přímo do očí. Tak to já bych si vůči panu šéfovi nikdá nedovolil. Kdepak přímo do očí. To když už, tak jen tak postranně, anonymně. Vidíte, to je nápad! Anonymní dopis! Jeho nadřízeným! Že jim Lomikar nadává, že pije a že krade císařské peníze. A ručím vám za to, že toho Lomikara by to vyřídilo spíš než nějaké selské rebelie. Tedy v té době bych chtěl být Lomikarovým nadřízeným a brát od něj úplatky, abych přimhouřil oko a ty anonymní dopisy někam zašantročil.

Někdo z vás, vážení posluchači, si možná myslí, že bych tedy byl pěkná potvora. Já si to myslím taky, ale na druhou stranu musíte uznat, že bych se měl dobře! Že bych měl vystaráno! A že by se mi všichni - anebo skoro všichni - uctivě obdivovali, že si umím vydělat víc než oni!