Jednohubky a jedohubky I.

Postřehy ze života. Mého, a možná i vašeho.

***

Totalitní státní bezpečnost prakticky nikdy nehájila stát, ale pouze režim. Stát byl pro ni pojem mlhavý, kdežto režim měl přesnou tvář, přesnou legitimaci i peněženku. A právě s tou se teď setkáváme na každém kroku.

Když se na Západě objeví něco dobrého, trvá to strašně dlouho, než se to dostane taky k nám. Ale lumpárnu jakéhokoliv druhu tu máme hned druhý den časně ráno!

Diktátor, který byl před uchopením moci pronásledován, ukáže světu, jak se má pronásledovat důsledněji.

Kolik hodnotných lidí bylo v minulosti popraveno za názor, který třeba za krátký čas na to byl prohlášen geniálním nápadem vladaře!

Když se podívám na naše ulice a náměstí, představuju si, že se tu procházejí ti krásní londýnští strážníci, ti milí bobbyové, symbol pořádku, klidu, bezpečnosti, spravedlnosti a životní pohody. Ale pak si povzdychnu: „Kdepak skuteční policajti! Ty by nám východní mafie nepovolily!“

Že je podvodník? Proč tak silné slovo! On pouze ekonomicky využívá nepřesných informací svých spoluobčanů!

Každý máme v sobě lásku i nenávist. Jde jen o to, aby nenávist k nepřátelům nebyla větší než láska k přátelům.

Ze starých časů: Od režimu žádám, abych nemohl jet na Havaj proto, že na to nemám peníze – a nikoliv proto, že jsem neprošel kádrovacím kukučem nějaké snaživé soudružky!

Za sérii vražd dostal dvacet let, ale trest jsme tím dostali my ostatní: budem ho těch dvacet let zadarmo živit, aby pak mohl zabíjet dál.

Když v samoobsluze ukradnu vajíčko a přijdou mi na to, budou sousedi říkat: „To je ale hamižník!“ a budu mít do smrti ostudu. Když ukradnu fabriku, grandhotel nebo velkostatek, budou sousedi říkat: „To je šikula, panečku! Škoda, že už je ženatej!“

Stalo se mi, že si mě někdo důležitý začal najednou předcházet a zvát mě na skleničku. Bylo mi to divné, než jsem pochopil, že dotyčný se obává, že na něj něco vím. Ale najednou mě zvát přestal a sotva mi odpovídal na pozdrav. Ten zlom nastal ve chvíli, kdy nabyl dojmu, že já o té jeho lumpárně nic nevím.

Moje dítě že krade? Inu což, člověk dneska musí umět všecko.

Moje dítě že bije a týrá kamarády? Tak to tedy zřejmě nejsou dobří kamarádi!

Jsou legrace, které se dají vyprávět jedině ve společnosti. Když si je vyprávíte sami sobě, není to ono.

Proč máme nedostatek lékařů? Protože jsou na univerzitách moc přísné zkoušky! Snad by se měla dát příležitost i lajdákům.

Chválíme některé lidi za to, že jsou skromní. Dovolte, ale to není žádná zásluha! Oni jen nemají prachy na to, aby si koupili něco, čím by se mohli předvádět, vychloubat a chvástat!

Naříkáte si, že proti majitelům domů nejsou žádné paragrafy. Vyčkejte času. Až já se jednou stanu majitelem domu, budou všechny paragrafy proti majitelům domů. Na to je u mě spoleh.