Tak na to se mě letos v létě zeptal jeden Ital. Trošku mě tím zarazil, neboť většina Italů nemá podobný smysl pro humor. Trošku černý, trošku anglický. Každopádně v Itálii spíš rarita. I proto mám zakázáno vykládat české vtipy. Italové je nechápou. Já naopak nechápu některé italské.
Asi chcete vědět, proč se mě takto ptal. Navíc nejsem ve věku, a ani na to fyzicky nevypadám, že bych už na důchod měla mít nárok. Na ten si budu ještě muset ještě několik desetiletí počkat. Jestli se teda vůbec dočkám a něco na mě zbyde.
Italština, stejně jako čeština, má spoustu slov, která se sice stejně vyslovují, ale jinak píší a mají i jiný význam. Jako když se někdo představí, že je zeť. Všichni vědí, že se jedná o příbuzenský poměr, ne o stavební prvek. Ovšem cizinci to hned nemusí dojít a diví se, proč někdo o sobě říká, že je zeď. Že by snad byl natvrdlý?
A v italštině je češka ceca (vyslovuj čéka) a slepá cieca (vyslovuj čéka). Jelikož jsou Italové národem tvořivým a vymýšlivým, v jejich řadách se nachází spousta slepců, kteří pro svůj handicap pobírají invalidní důchod, přitom si ovšem čtou denně noviny a dokonce i řídí auta a motorky. Proto se mě ten pohotový Ital hned ptal, jestli jako Češka beru důchod. Musím přiznat, že ač mě tím trochu zarazil, také jsem byla pohotová a odpověděla mu, že na to jsem ještě málo italská.
Nebylo to ale poprvé, kdy na mě někdo divně koukal. Když jsem byla v severní Itálii, zase tak často se mi to nestávalo. Vlastně jen jednou, když jsem mluvila s mým psem česky a sousedovic holčička se mě ptala, jakpak že to mluvím. Po mé odpovědi vykulila oči a jen se zmohla na: „Chudinka pejsek, jak to dělá, když nevidí?“
To na jihu je s Italy větší sranda. Před lety mě známý vzal za prezidentem místní kulturní asociace, pro kterou dělám průvodkyni. Vyjeli jsme autem nad město, kde prezident bydlí. Já jsem ještě nebyla moc rozkoukaná, takže jsem jen vylezla z auta, představila se, řekla, že jsem „čéka“ a že bych s nimi ráda spolupracovala, a zase sedla zpátky do auta. Známý s ním ještě vyřídil nějaké své věci a odjeli jsme. Nakonec jsem s nimi začala spolupracovat a po pár měsících se mi prezident přiznal, že tenkrát poprvé vůbec nevěděl, jak se má zachovat, když jsem mu řekla, že jsem slepá. Pak si uvědomil, že jsem se pohybovala úplně normálně, a došlo mu, že vidím dobře, ale jsem z České republiky.
Největší legrace ale bývá se skupinami turistů. Obvykle si je vyzvednu na parkovišti u hlavní silnice a středověkými uličkami je odvedu nahoru k hradu. Přitom jim ještě něco povykládám o historii města, takže mají spoustu času si mě prohlédnout. Většinou tak v polovině cesty se mě začínají ptát, odkud jsem. I když se snažím, můj přízvuk mne prozradí. Vždycky jsem si myslela, že je logické, když se mě někdo zeptá, odkud jsem, že řeknu buď stát nebo národnost. Ne můj zdravotní stav. Ovšem zase tak logické to asi není. I na to už si začínám zvykat. Ale letos v létě mne opravdu překvapila reakce na moji jednoduchou odpověď. Skupinka babiček mě začla litovat a ptát se, jak to zvládám, bez hole, po schodech. Opravdu si oddychly, když jsem vysvětlila, že jsem z Prahy. Já si oddychla také, naštěstí z mého stavu nedostal nikdo srdeční zástavu, i když to jednu chvíli tak vypadalo. A od té doby jsem poučená, už neříkám jen, že jsem čéka, ale že jsem čéka z Prahy. A že důchod bohužel nepobírám.
