Proč se tetě říká teta aneb základy česko-italské morfologie poprvé

Vždycky se mi líbilo, jak se mamka baví s Italy. Je jí úplně jedno, že oni česky nerozumí ani slovo. Zkrátka jí to vůbec nezajímá. A když jim něco chce říct, samozřejmě mluví česky. Vždyť oni nějak porozumí.

To já jsem úplně jiná. Když jsem měla jet kdysi do Itálie na dovolenou a z toho týden tam strávit s mými dvěma babičkami a dědou, měsíc před odjezdem jsem byla nalepená na učebnici italštiny. Všude. Až jsem se divila, že když jdu spát, můžu si ji o odložit. A to vše proto, abych byla schopná říct pár krkolomných vět, kdyby se prarodičům náhodou něco stalo. Je ale pravda, že to byl pouhý začátek, do italštiny se zamilovala a stejně jako mi má první učebnice málem přirostla k obličeji, italština mi nakonec přirostla k srdci. Je ale pravda, že už se mnou není taková sranda, jako s mamkou. Ona navíc, když se tak snaží něco Italovi říct a on ji nerozumí, trpělivě všechno opakuje. Je vidět, že léta pracovala jako učitelka v mateřské školce. Trpělivost jí opravdu nechybí. A tak opakuje a opakuje. Česky samozřejmě. Protože když tomu rozumí ona, Ital tomu přeci taky nakonec musí porozumět! No, on porozumí, i když občas něco úplně jiného. Pamatuju, když můj přítel poznal moji tetu. Sice my doma teto a strýčku nepoužíváme, říkáme si jménem, ale při představování moje mamka prohlásila (česky samozřejmě), že je to její sestra, má teta. Přítel se divně zatvářil, takže mamka trpělivě zopakovala. Tuším, že několikrát. Nakonec přítel pokýval, jako že rozumí, což mamku velice potěšilo. Já jsem do hovoru také nezasahovala. Přiznám se, že jsme se s taťkou přitom hrozně bavili, tak proč přerušovat zábavu, že ano? I tak jsem za chvíli musela přiskočit a tlumočit, neboť strýček se představil jako Hujer. A začal vykládat, jak jsme vlastně všichni Hujerovi. Bohužel přítel Marečka neznal a nechápal. Myslím, že nepochopil dodnes. Tetu jsem naopak nepochopila hned já. Ani narážky typu „jo teta, jó?“ nebo „no to je ale fakt teta, jó?“ mě nedokázaly probudit. Asi i kvůli tomu, že jsem byla zvyklá mluvit spisovnou italštinou. Dojít mi to mělo až později, když se mě přítel zeptal, jestli jsou všechny tety tetami bez rozdílu, nebo jestli se to nějak odlišuje. Pořád jsem nechápala. Jako teta z matčiny strany, teta z otcovy strany, vzdálená teta? To ne, prý je moje teta pěkná „tetóna“, tedy velká teta... Až v ten okamžik mi to došlo – v místním nářečí teta (teda spíš tetta se dvěma „t“, což se v normální italštině při výslovnosti rozlišuje, v Benátsku, odkud byl přítel, nikoli) totiž znamená ňadro. Nebo spíš prso. A jelikož je má teta vyvinutá (řekla bych, že normální Češka, ovšem pro Italy to znamená něco extra), tak si přítel myslel, že jí říkáme teta, jelikož má pěkná prsa. Od té doby byla má teta tetóna a přítel šťastný, že se v naší rodině oslovujeme pouze jmény.