I když to obžerství bylo prokládané dlouhými procházkami. Aby nám vytrávilo. A abychom nasbírali ingredience pro další vaření…
Na Velikonoce jsem se vždycky moc těšila, i když přiznávám, že jsem přitom zneužívala své práce. Dobrovolně jsem si totiž brala v neděli i v pondělí službu na hradě…abych nemusela pomáhat v kuchyni. Měli jsme krásnou velikonoční tradici. Květná neděle (Italové jí říkají palmová) byla křesťanskou oslavou. I ti, kteří chodili do kostela minimálně, se v neděli týden před Velikonocemi do kostela vypravili. Všichni si přitom nesli olivovou větvičku, kterou jim kněz vysvětil a bez které nemohla být žádná domácnost. Tím tak nějak splnili křesťanskou povinnost a týden poté už mohli slavit „světsky“, s přáteli nebo rodinou.
Ať už jsem velikonoční neděli a pondělí (protože Italové slaví oba tyto dny, neděle jsou pro ně Velikonoce, pondělí „malé Velikonoce“, Pasquetta) slavila s rodinou nebo přáteli, vše se točilo kolem čtyř jídel – lasagní, pečeného jehněčího s brambory, divokého chrěstu a jahod s citronem. Vždy jsme se v hojném počtu sešli u někoho, kdo měl mimo město olivový háj a u něj domek – někdo jen malý, ve kterém byla jen obývací místnost s kuchyní, někdo měl větší i s pokoji na spaní. Všichni ale u něj měli venkovní pec, ve které se vše připravovalo. A musím říci, že lepší lasagne než ty pečené v peci na dřevo jsem nikdy nejedla.
Vždycky to probíhalo stejně – ráno se všichni sešli, aby začali připravovat jídlo (to proto jsem dobrovolně průvodcovala na hradě). Ženy v kuchyni připravovaly lasagne a brambory na pečení, muži venku roztápěli pec a chystali jehněčí. Jelikož se všichni při obědě přejedli, bylo třeba nějak ty dobroty strávit. Jako první přišly na řadu jahody s citronem. Přiznám, že jsem ten citron v jahodách nikdy nepochopila, nikdy jsem mu nepřišla na chuť. A to i přesto, že citrony stačilo sebrat na stromě před domkem a byly o hodně sladší než ty, které se prodávají v Čechách. Stejně mi citron přebil chuť jahod.
Když jahody slehly, byl čas se trošku hýbat. Když jsem velikonoční zábavu zažila poprvé, byl to pro mě doslova šok. Přítelovy tety přinesly dlouhé lano, strýčkové s ním začali točit a tety přes něj skákaly. Připomnělo mi to mé mládí, když jsme s kamarádkami po škole skákaly přes švihadlo. Jenom v té chvíli měli aktéři průměrný věk asi 65 let. A navíc byli v této zábavě tak zběhlí, že jsem jim vůbec nestačila! Styděla jsem se před nimi, že neustále narážím do lana, zatímco tetičky byly bezchybné. Podle mě tajně trénovaly každý týden, aby se pak o Velikonocích přede všemi ukázaly.
Naštěstí zábava pokračovala procházkou po okolních kopcích s olivovými háji. Cíl byl jasný – nasbírat divoký chřest, aby bylo co jíst. Tedy ne, že by nebylo, ale Velikonoce a divoký chřest zkrátka patřily k sobě. A jelikož na chřest chodili všichni, bylo důležité vyrazit včas, aby na „tajná“ místa nedorazil někdo dřív a všechen jej nenatrhal před námi. Já jsem ráda ukusovala čerstvý chřest, i když na mě všichni divně koukali, že se to nedělá. Ale co, když mi chutná, proč si ho nedat. Podle toho, kolik se nasbíralo chřestu, vypadala i večeře. Když ho bylo dostatek, většinou se s ním dělala omeleta. Pokud bylo připravené těsto na pizzu, samozřejmě nemohl chybět ani na ní. A i když „praví“ Italové zásadně nejedí těstoviny k večeři, většinou se připravily i špagety s chřestem, feferonkou a olivovým olejem. Na ty stačilo chřestu i méně. Mňamka. Jen se pak nesmíte leknout, když jdete na záchod, protože po požití chřestu… no zkrátka to po vás na záchodě moc nevoní….
Vrchol Velikonočního pondělí jsem si každoročně dovolila uzurpovat pro sebe. Hrozně ráda jsem se totiž chlubila našimi tradicemi (ne, nemyslím tím pomlázku, tuhle tradici Italové nebyli schopní pochopit, pro ně se zimní lenost vyhání skákáním přes švihadlo, ne mrskáním pomlázkou). A tak nějak už jsem si všechny naučila na to, že jsem jim na Velikonoce pekla barevně zdobené perníčky a voskem pro ně zdobila vajíčka. Pro švagrovou jsem musela vše připravovat v předstihu, protože měli s manželem masnu a ona se hrozně ráda všem chlubila mými výtvory. Přiznám se, že mi to dělalo ohromnou radost. Spousta lidí o nás pořád mluvila jako o Československu, kde Česko leží jim došlo až v okamžiku, kdy jsem jim řekla, že hlavní město je Praha. Ale všichni věděli, že v Česku se pečou vynikající perníčky a zdobí krásná vajíčka. No nepotěšilo by vás to taky?
