Moudrost Pipi Dlouhé punčochy

Pipi a Ronja, moje hrdinky z dětství. Dneska už chápu proč. Pipi mi pomohla uvědomit si, že nemusím dělat věci jen proto, že “se tak prostě dělají”, ale že je dobré přemýšlet o jejich smyslu.

Možná ji taky máte doma a kdysi jste ji četli a třeba i měli rádi. Jedna z klasických knížek pro děti. Kolik moudrosti je v ní ale obsaženo a proč jsem ji jako dítě (spolu s Ronjou, dcerou loupežníka) tolik milovala, jsem si já osobně uvědomila až v dospělosti.

Autorka knihy, Astrid Lindgrenová (1907 – 2002), neměla úplně jednoduchý život. V osmnácti letech otěhotněla s ženatým kolegou z práce, pod tlakem okolí byla nucena odejít z domova a kvůli nedostatku financí dala novorozeného syna Larse do pěstounské péče. Pět let nato se provdala, syna si vzala k sobě a za dva roky porodila dceru Karin. Kniha Pipi Dlouhá punčocha vznikla z příběhů, které Astrid vyprávěla dceři před spaním.

Jistě ten příběh znáte. Malá, upřímná, copatá holka, tak silná, že uzvedne koně. Žije ve Vile Vilekule s koněm a opičkou – panem Nilsonem. Kamarádí se s Tomym a Anikou, kteří chodí do školy, jsou moc dobře vychovaní a poslušní. Pipi do školy nechodí. Žije sama, protože “maminka je anděl a tatínek černošský král”. Pipi dělá různé “divné” věci. Pídí se, válí těsto na perníky na podlaze nebo si hraje na babu se strážníky, kteří jsou přesvědčeni o tom, že “přece musí chodit do školy”:

“A podívejme se,” řekla Pipi. “Mám já dnes ale štěstí. Strážníci, to je moje. Mám je skoro stejně ráda jako kompot.”

Když jim šla naproti, celá zářila.

“Ty jsi to děvčátko, co se nastěhovalo sem do vily Vilekuly?” zeptal se jeden strážník. “Naopak,” odpověděla Pipi. “Já jsem jedna hrozně malá tetka a bydlím ve třetím poschodí na opačném konci města.”

Řekla to jen tak, aby se všichni společně zasmáli, ale strážníky to ani trochu nerozesmálo. Hned řekli, aby si z nich nedělala legraci. A začali vysvětlovat, že hodní lidé z města jí obstarali místo v dětském domově.

…

“Ale přece musíš chodit do školy.”

“Proč?”

“Aby ses něčemu naučila.”

“Čemu?”

“Všemu možnému,” řekl strážník, “spoustě užitečných věcí, například násobilce.”

“Když jsem se obešla bez nábosilky devět let, tak se bez ní obejdu i teď.”

“Říká se násobilka, a ne nábosilka,” poučil ji strážník.

“Já tomu říkám nábosilka,” nedala se Pipi.

“A nebude tě jednou mrzet, že nic neumíš? Až budeš velká, tak se tě třeba někdo zeptá, které je hlavní město Portugalska, a ty budeš mlčet jako zařezaná.”

“Proč bych mlčela jako zařezaná,” ohradila se Pipi. “Řeknu: Když vás to tak zajímá, napište si do Portugalska a rovnou se jich zeptejte.”

“A to tě nebude mrzet, že to nevíš?”

“Třeba bude,” řekla Pipi. “Večer budu třeba v posteli přemýšlet a starat se: Co to tam v tom Portugalsku vlastně mají za hlavní město? Člověk přece nemůže být pořád jenom samá legrace a nikdy nepřemýšlet,” vysvětlovala Pipi a udělala stojku. “Ostatně já jsem byla v Lisabonu s tatínkem,” vykládala dál. Pipi totiž uměla dělat stojku a přitom ještě mluvit.

V další kapitole Tomy s Anikou Pipi přemlouvají, aby s nimi šla do školy. Přece si cestou do školy mohou spolu hrát! Také prý mají hodnou paní učitelku a ve škole je legrace. Když Pipi uslyší, že tím, že nechodí do školy, přichází o všechny prázdniny, rozhodne se s tím něco udělat a do školy se vydá.

“A teď si tě trochu vyzkoušíme, abychom viděli, kolik toho umíš. Už jsi veliké děvče a jistě ses lecčemu naučila. Tak mi řekni, kolik je sedm a pět.”

Pipi se na paní učitelku překvapeně a rozmrzele zadívala a po chvíli řekla: “To bys měla vědět sama, já ti to říkat nebudu.”

Všechny děti na Pipi vyděšeně koukaly. Paní učitelka jí vysvětlila, že takhle se ve škole nemluví a paní učitelce se netyká.

“Prosím o prominutí,” řekla Pipi lítostivě. “To jsem nevěděla. Už to neudělám.”

“Tak si to hezky pamatuj,” řekla paní učitelka a dodala: “Sedm a pět je dvanáct.”

“Vida,” řekla Pipi, “ty to víš. Tak proč ses mě na to ptala? Ne, já jsem hloupá husa, teď jsem vám zase tykala. Promiňte mi to, paní učitelko,” odprošovala Pipi a sama se za trest plácla přes ucho.

Pipi mi pomohla pochopit to, co mnozí z nás už dávno nevidí. Celý svět je místem, kde se všichni můžeme naučit takovou spoustu věcí! Škola – tak, jak ji známe – nás většinou spíš brzdí.

Pipi mi také ukázala, jak některé společenské a kulturní normy, které si společnost vytvořila, mohou být směšné a zbytečné. Pomohla mi uvědomit si, že nemusím dělat věci jen proto, že “se tak prostě dělají”:

U Settergrenů seděly v obývacím pokoji tři dámy, dále Tomy, Anika a jejich maminka. Na stole bylo svátečně prostřeno a v krbu plápolal oheň. Dámy tiše rozmlouvaly a Tomy s Anikou seděli na pohovce a prohlíželi si album. … Paní Settergrenová si myslela, že si děti budou hrát nahoře v dětském pokoji, ale Pipi zůstala sedět, plácla se do kolen, podívala se na stůl a řekla: “Tady se mi líbí. Dáme se do toho?”

V tu chvíli vešla služebná Ela s konvicí kávy a paní Settergrenová vyzvala hosty, aby si vzali. “Hurá, kdo dřív!” křikla Pipi a dvěma skoky byla u stolu.

…

Dámám se její chování ani trochu nelíbilo, ale toho si Pipi nevšímala. Za veselého povídání obcházela stůl a brala si.

“To je od vás hezké, že jste mě pozvali,” řekla. “Já jsem ještě nikdy nebyla na takové svačině.”

Ale ještě ke škole. V kapitole Pipi řídí kvíz bohatá slečna Rosenblomová rozdává “hodným a pilným dětem” dárky za správné odpovědi v kvízu:

Ne všem dětem, to ne! Jenom těm hodným, co se pilně učily. Aby to poznala, které děti byly hodné a pilně se učily, dlouho je zkoušela a teprve potom je podarovala. Proto se jí všechny děti v celém městečku hrozně bály. Když si totiž měly doma udělat úkoly a místo toho přemýšlely o něčem zábavnějším, říkali jim maminky a tatínkové:

“Co by tomu asi řekla slečna Rosenblomová!”

A byla to hrozná ostuda, přijít v den, kdy slečna Rosenblomová byla ve škole, domů k rodičům a mladším sourozencům a nepřinést ani penízek, ani sáček bonbónu, ba ani tričko.

…

A pak začala zkoušet. To byste koukali, jak se děti třásly strachy! Kdo neuměl, ten se musel jít postavit do kouta na hanbu a pak šel domů bez jediného bonbónu pro sourozence.

…

“Tak mi, holčičko, řekni, jak bys napsala mořská nemoc.”

“To vám řeknu ze srdce ráda,” řekla Pipi. “Moř skáne moc.”

Slečna Rosenblomová se kysela usmála.

“Opravdu? Ale v mluvnici je to docela jinak.”

“Tak to je štěstí, že ses mě ptala, jak bych to napsala já,” řekla Pipi. “Já to vždycky píšu moř skáne moc a nikdy mi to nedělalo žádnou obtíž.”

“Zapište to,” nakázala zapisovatelům slečna Rosenblomová a přísně sevřela rty.

…

“Patří koně k vrubozubým?” zeptala se vážným hlasem.

“Myslíš, že by mohli být vrubozubí?” zeptala se rozvážně Pipi. “A proč se jich nezeptáš rovnou? Tamhle zrovna jeden stojí,” dodala a ukázala na svého koně, kterého přivázala ke stromu.

Pak se spokojeně zasmála.

“To je ale štěstí, že jsem ho sem vzala s sebou,” řekla. “Jinak by ses to přece vůbec nedověděla. Já o tom totiž nemám tušení. A upřímně řečeno, mě to nezajímá.”

Poslední kapitola nese název Pipi dlouhá punčocha nechce být velká:

Tomy se najednou zachmuřil.

“Já nechci být nikdy velký,” prohlásil.

“Já taky ne,” přidala se Anika.

“To je fakt, být velký, to stojí za starou bačkoru,” souhlasila Pipi. “Dospělí lidé si vůbec nikdy neužijí žádnou legraci. Jsou pořád jenom samá otravná práce a hloupé šaty a kuří oka a daň z přijímání.”

“Daň z příjmu, a ne daň z přijímání,” opravila ji Anika.

“To máš prašť jako uhoď,” řekla Pipi. “A navíc jsou samá pověra. Stačí, aby si člověk při jídle strčil do pusy nůž, a už je oheň na střeše. A tak různě.”

“A vůbec si neumějí hrát,” přidala se Anika. “To je hloupé, že musíme vyrůst!”

Víte co? Nemusíme! I když fyzicky rosteme a osamostatňujeme se, v duši můžeme zůstat dětmi. Nebo můžeme alespoň nezapomenout na to, jak jsme se jako děti cítili fascinováni světem, do něhož jsme přišli. Jak jsme chtěli přijít věcem na kloub. Jak jsme snili o tom, čím vším chceme a můžeme být. Jak jsme věděli, že svůj život chceme a můžeme držet ve vlastních rukách. Třeba nám to pomůže pochopit naše vlastní děti. Možná uvidíme, že jejich vzdor není nesmyslný a samoúčelný, že jenom ještě neumějí jinak vyjádřit to, že něčím trpí. Že jim vadí třeba vědomí toho, že minimálně od 5 do 15 let nejsou pány vlastního osudu a času. Jsou označováni jako žáci, stírají se rozdíly mezi tolika unikátními osobnosti s tolika různými talenty, zájmy a vášněmi. My jim můžeme pomoci. Můžeme je pochopit a dát jim najevo, že rozumíme. My také můžeme věci měnit. A je jen na nás, jestli našim dětem ukážeme, že jsme si toho vědomi.

Děkuji ti, Pipi, za to, že mi tohle všechno stále připomínáš.

P. S.: Z trochu jiného soudku, přesto to souvisí se svobodou… i když nikoli učení… Při psaní tohoto článku jsem narazila na jednu velmi zajímavou povídku Astrid Lindgrenové. Jmenuje se Pomperipossa ve světě peněz a Lindgrenová ji napsala poté, co viděla své daňové přiznání (nejspíš za rok 1975) a zjistila, že mezní daňová sazba je 102%, čili, že čím víc vydělá (před zdaněním), tím méně vydělá (po zdanění). Povídka vyprovokovala velké diskuse o švédském daňovém systému a pravděpodobně přispěla k první volební porážce Sociální demokracie po čtyřiceti letech vládnutí. Doporučuji k přečtení…

Zdroje:

• Wikipedia.org
• Astrid Lindgrenová: Pipi Dlouhá punčocha, Albatros (1976), překlad Jana Fürstová
• Dfens