Učitelé, MŠMT, hierarchie a moc

Před pár dny mi jedna kamarádka poslala video, kde natočila komunikaci učitelky s dětmi při online hodině matematiky své dcery v šesté třídě běžné základky.

Ptala se mě, jestli je přecitlivělá, nebo se mi taky zdá, že učitelka s dětmi mluví fakt hrozně. No... nebylo to hezký...

Učitelka na děti vyštěkávala pokyny, postupně je vyvolávala, zadávala příklady k vypočtení. Mluvila zvýšeným, podrážděným hlasem, místo podpory děti srážela a snažila se je nachytat při chybě. Popoháněla je větami „No tak dělej!”, „Už jsi skončil? Jo? No asi těžko, ne?!”, „Je to správně? No to teda není!” apod.

Představila jsem si, že takhle mluví třeba učitel v jazykovce s dospělými klienty. Asi by moc studentů neměl...

Samozřejmě je mi jasné, že učitelka mohla mít špatný den, nebo měla zrovna nějaké osobní problémy. Zcela jistě byly některé její potřeby nenaplněné. Když pominu, že ona je ve své pozici na rozdíl od dětí dobrovolně, jsou její soukromé potíže důvodem k tomu, vybíjet si frustraci na slabších?

Problém je, že systém státem řízeného povinného školství postaveného na mocenském modelu a hierarchickém uspořádání je přímo živnou půdou pro takové jednání. Děti jsou de facto vězni. Nemohou se sebrat, odejít a služeb učitelky nevyužít, nemají-li podporu rodičů.

Jediná zpětná vazba, kterou mohou učitelce dát, je něco, co hodně lidí nazývá „zlobení” nebo „výchovné problémy”. Pro mnoho dětí je to jediný způsob, jak upozornit dospělé na to, že trpí. A hádejte, kdo je k téhle strategii donutil. Ano, ti dospělí, kteří si pak stěžují, jací jsou dnešní děti sígři, nerespektují autority a zlobí. Nikoli. Děti jen kopírují vzorce chování dospělých k nim.

Na světě existuje přes 50 škol typu Sudbury Valley. V těchto školách je vše dobrovolné a děti mají reálně stejná práva jako dospělí. Zaměstnanci v těchto školách mají smlouvu vždy na 12 měsíců. Každý rok znovu děti rozhodují, jestli je pro ně jeden každý dospělý natolik inspirativní, aby si přály jej mít ve škole i celý další rok.

Moc bych si přála udělat podobný experiment v českých školách. Včetně možnosti služeb škol vůbec nevyužít. Kolik učitelů by na základkách zbylo..?

Vy, kdo učíte, vy, kdo si říkáte odborníci, vy, kdo rozhodujete o životech jiných lidí... pomozte mi pochopit, proč potřebujete k tomu, abyste děti zaujali, násilí? Proč je držet někde, kde být nechtějí, kde jim to nedává smysl, kde jsou na ně dospělí často zlí, ponižují je a vylévají si na nich vztek? Pokud jsou vaše služby skutečně tak užitečné, smysluplné a potřebné, proč do jejich využívání potřebujete lidi nutit? Proč nemůžete své kvality dokázat tím, že o vaše služby bude zájem - dobrovolně, ne z donucení zákonem?

Pro úplnost: samozřejmě vím, že to takto nefunguje ve všech školách. Vím, že existují učitelé, kteří se k dětem chovají s respektem. Dokud ale děti nemají reálnou možnost rozhodnout o tom, zda do školy chtějí, či nechtějí chodit, o tom, jestli se chtějí matiku učit s tímto učitelem, nebo s jiným (nebo se matiku neučit vůbec), nikdy nemůžeme zjistit, jestli jsou učitelé dětem opravdu prospěšní.

Kdo jiný než klienti by měl hodnotit kvalitu učitele? Proč to u dospělých funguje a u dětí ne? Proč děti nejsou taky lidi?