Jsou věci, které se mi v době přísných pandemických opatření stát prostě nemohly, což je škoda, protože…
Program pro prvňáčky a druháky, kteří včera zavítali do knihovny se školní družinou, bavil malé čtenáře i mě.
„Děti, když si chcete v knihovně vypůjčit domů knížku, časopis nebo společenskou hru, tak musíte mít průkazku čtenáře naší knihovny,“ vysvětluji přítomným, z nichž se většina ocitla v knihovně poprvé v životě.
Nad hlavami dětí vidím třepotající se ruku. „Máte tu taky knížky o dinosaurech?“ ptá se malý tazatel úplně mimo probírané téma. Odpovím, vykročím k příslušnému knižnímu regálku, ukáži, kde se dinosauři nacházejí, několik knih dětem z dálky ukážu, děti obdivně vzdychají a já pokračuji.
„A průkazku čtenáře získáte tak, že přijdete do knihovny s maminkou nebo s tatínkem, vyplníme spolu krátkou přihlášku, já pak vše potřebné zapíšu do počítače a od té chvíle máte v našem výpůjčním systému svoji vlastní kartu čtenáře, kam pokaždé zapíši knížky, které si budete u nás vypůjčovat a…“ Třepotá se další ruka. „Něco ti není jasné, chceš se na něco zeptat?“ ptám se holčičky laskavě.
„Moje sestřenice si sem taky chodila pro knížky, ale odstěhovala se, tak už sem asi nechodí,“ informuje dívenka mě i přítomné. Krátce ocením literární zájmy dívčiny příbuzné, kterou mezitím hlasitě doplní ještě další dvě děti, jejichž rodinní příslušníci v naší knihovně už taky někdy byli a pokračuji.
„No a po vyplnění přihlášky a zapsání do počítače zaplatíte 20,- Kč, což je registrační poplatek na celý rok, já vám předám vaši čtenářskou legitimaci,“ ukazuji názorně dětem, jak průkazka vypadá, „a od té chvíle se stáváte čtenářem naší knihovny a všechny služby, které poskytujeme, máte zdarma.“
Klučina, který sedí přímo proti mně, třepotá nad hlavou pro jistotu oběma rukama, tak honem nedočkavce vyvolám: „Chceš se na něco zeptat?“
„Já se chci zeptat,“ říká chlapec skoro zadýchaně, „jak to mám udělat, když chci mít tu kartičku čtenáře, abych si mohl vypůjčovat knížky.“
Tak se mi nedivte, že se mi po takových okamžicích celou dobu, kdy jsem čtenářům mohla půjčovat knížky jen přes výdejní okénko, přímo nehorázně stýskalo. A vůbec nevadí, že když jsem si ten dotaz vyslechla, musela jsem mít nohy trošku křížem.
A jestli chcete happy-end, tak tady je. Ten klučík přišel do knihovny ještě to samé odpoledne s maminkou, já jsem mu vystavila čtenářskou legitimaci a on si nadšeně odnášel svoji první vypůjčenou knížku domů. Někdy se zkrátka i ze zdánlivého Plhy může stát nadějný čtenář.
