Převážná většina lidí si dneska stěžuje, že nemá čas. Slyšíme to kolem sebe častěji než „dobrý den“.
Hned na začátku si vezmu na pomoc citát z knihy Ivo Tomana, která se jmenuje Debordelizace hlavy: „Každý den má 86 400 sekund. Z Prahy do Brna dnes dojedete autem za 2 hodiny. Kdysi by vám to trvalo týden. Navíc žijeme o 30 let déle než v roce 1 900, kdy muži přirozeně umírali průměrně ve 46 letech. Přitom naprostá většina lidí si stěžuje, že nemá čas. Omyl! Nikdy v historii neměli lidi tolik času jako nyní.“
Hmmm, co tomu říkáte? Taky jste zajatci mýtu, že nemáte čas? Kdy naposledy jste si to povzdechli? Navrhuji, abychom se ubývajícími vteřinami a roky nenechali stresovat a zkusme se na to podívat trochu jinak.
Klinické studie potvrzují, že jak stárneme, naše vnímání času se začne zrychlovat. Tento jev lze vysvětlit tím, že čím jsme starší, tím prožíváme méně „prvních“ událostí, jakými jsou třeba první láska, první velké přátelství, první zrada, první výlet bez rodičů, první sportovní vítězství apod. Se vzrůstajícím věkem se roky zjevně krátí. Je to tím, že člověk vnímá čas jako podíl již prožitého. Pro dvouleté dítě je jeden rok doba nedozírná, protože pro ně představuje polovinu života. Zatímco pro nás, kteří jsme na světě už o něco déle, je to jen zanedbatelný zlomek - šedesátina, sedmdesátina nebo i setina.
Pokud chceme své stárnutí přibrzdit na rozumnou míru, jedno řešení by tu bylo. Jmenuje se “mindfullness”, aneb vědomé prožívání a vážení si každého momentu. Prostě zkusme zpomalit čas tím, že budeme vnímat okolní krásu věcí, protože pocit, že něco zažíváme, nám vnímání času přirozeně prodlouží. A užijme si přítomnost. Místo toho, abychom se neustále zamýšleli, v jednom kuse něco analyzovali, rozhodovali se, užírali se nezměnitelným, tak se uvolněme a věnujme své myšlenky pouze a jen svému okolí. Nové zážitky jsou podněcující pro naši paměť, emočně nás zaměstnávají a nutí nás, abychom se soustředili na přítomnost. Nezapomeňme, že se opravdu nic nestane, když přestaneme dělat něco, co je pro nás již taková rutina, že se žádná spokojenost již nedostavuje, vše děláme mechanicky, žádné nové podněty nepřicházejí a tehdy naše stárnutí snad i slyšíme, jak kolem nás tančí kvapík.
A jak pocit stárnutí zastavíme? Začneme dělat něco nového, něco, čemu jsme se dosud vyhýbali, na co jsme neměli čas. Ale neděste se, nemusí jít hned o cestu kolem světa. Můžeme to zkusit na maličkostech. Třeba zkuste ochutnat něco, co jste si ještě nikdy k jídlu nedopřáli. Chtěli byste okusit Toskánské mušle nebo Chobotnicové carpaccio? Tak o tom jen nesněte. Vyberte si restauraci, která mořské menu nabízí a objednejte si to. No vidíte, jedno vaše poprvé je tady. Mrzí vás, že jste nikdy neměli talent k fotografování, ač krásné fotografie ostatních obdivujete? Nesmysl. Okamžitě si kupte fotoaparát, klidně i z druhé ruky, a foťte, foťte, nebo se zapište do foto kurzu pro amatéry. Je to vaše další poprvé. Napadlo vás někdy, jak by bylo příjemné, kdybyste si mohli jen tak sami sednout do kavárny, objednat si kávu, zvolna ji popíjet a číst si knížku, ale neudělali jste to, protože by to byla ztráta času? Udělejte to! Nic takového není ztráta času a bude to vaše poprvé.
Přibývající roky jsou totiž jako klíšťata, přicucnou se, ale vykroutit nejdou. Proto je fajn, že teď víme o dobrém repelentu. Jmenuje se: NIKDY NEVZDÁVEJME NAŠE POPRVÉ!
