Něco vám prozradím. Holubičí povahy vám chvíli sice zobou z ruky, ale nakonec vám stejně pokálejí fasádu.
Česká povaha byla mnohokrát definována jako holubičí. Není divu. Vždyť jsme v podstatě velice mírumilovný národ. Nikdy jsme nepodnikali kořistnické válečné výpravy, nezabírali cizí území, neplenili, násilí je nám cizí a naší největší zbraní nejsou ministři národní obrany, ale humor. Ironii a vtip neztrácíme ani v těžkých dobách. Jako národ jsme tímto originálním způsobem přežili i nejtěžší historické chvíle. A také jsme přizpůsobiví, ale na druhé straně i báječně kreativní. Oproti jiným doslova mistři improvizace.
Ale v humoru nejsme odkázáni jen na naše proslulé švejkování. Máme jako málokdo smysl i pro humor specifický, inteligentní a také absurdní, který počítá s naší myšlenkovou spoluprací. Zkrátka a dobře, kromě prvoplánového kopání do zadku a plácání šlehačky na tvář, se smějeme a rozumíme i chytrému humoru werichovskému, horníčkovskému či cimrmanovskému. Dovedeme prostě číst mezi řádky a věřte, že tohle každý národ v povaze nemá.
A právě proto mě tak překvapilo, když se mi moje švýcarská kamarádka Rita svěřila, že nás od jisté doby považuje za národ kruťasů. Její první setkání s Erbenovou Kyticí a zvláště pasáže o dětské hlavě bez tělíčka a tělíčku bez hlavy, to prý ještě s těžkým srdcem ustála. Avšak názor na naši holubičí povahu definitivně přehodnotila ve chvíli, kdy jí její český manžel, akademický malíř Tomáš Vosolsobě, zazpíval laškovnou píseň Pes jitrničku sežral. Do té doby nikdy nic tak ukrutného neslyšela. Považovat za málem národní dětskou lidovku píseň, kde se pro kousek laskominy paličkou vraždí malé zvířátko? Okamžik, kdy text líčí, jak plakali všichni psové pro pejska malého a na tom jeho hrobě bylo napsáno..., tak ten považuje ve vztahu k nám za zlomový, stejně jako skutečnost, že se ten nechutný popěvek dá notovat stále dokola. Na kolovrátkovou melodii je u nich doma již léta uvaleno embargo. Ale jinak nás má Rita ráda, to by jinak úspěšně nevystudovala bohemistiku.
A já si vzpomněla, jak nám v deváté třídě školní inspektorka v hodině českého jazyka jako největší autorské zvěrstvo mrzačící vkus dospívající dětské duše dávala za příklad text tehdy populární písně, kterou zpíval Jiří Korn: „Můj dědeček mě učívával jódlovat“, jódlejidý, jódlejidý, jódlejidý... Buď tu o jitrničce a pejskovi učitelka neznala, nebo jí to přišlo v pořádku. Musím příležitostně Ritě povědět, že na jejich alpském jódlování zřejmě taky nebude všechno v pořádku, ač se zdá textově neškodné.
Ale stejně, já bych to s námi tak černě neviděla. Však si přečtěte nějakou norskou ságu nebo poslechněte vikingské rituální zpěvy a pejsek s jitrničkou vám přijde celkem nevinný. Tedy ten pejsek je nevinný mlsálek, to jen kuchaři přeskočilo.
A jestli namítáte, že vám přirovnání k holubičí povaze nepřipadá nijak statečné a vnímáte jej spíše pejorativně, pak vězte, že to s její odevzdanou bezbranností není tak jednoznačné. Píši o tom v perexu. :-)
