I v roušce musím vypadat strašně. V čekárně mi všichni dávají dobrovolně přednost, aniž bych je o to, byť jedním slovem, požádala.
DNY DALŠÍ
Celý víkend je hrozný. Horečka neklesá ani ráno po rozhicované noci. Po paralenu se teplota sesune na 38,6, nabere sílu a opět šplhá výš. Aby nedošlo k mému samovznícení, beru povolené maximum - po čtyřech hodinách dva paraleny. Z postele mám bazének. Potím se nepřetržitě bez vlastního přičinění. Teče mi i z vlasů, pod nehty jsem ještě nekoukala. Došly mi pyžama a noční košile, všechno visí mokré v koupelně. Už několik dní nemůžu pozřít ani sousto. Každý záchvat kašle zakončím zvracením, už se z toho stává hnusný rituál.
V pondělí se hned po ránu nadopuji paralenem, udělám si antigenní test – je už negativní, a jsem odvezena k lékaři. I v roušce musím vypadat strašně. V čekárně mi všichni dávají dobrovolně přednost, aniž bych je o to, byť jedním slovem, požádala. Doktor považuje za nutné udělat CRP. Dobrý výsledek (bezantibiotikový) je do hodnoty 5, co je nad 20 a výše, je potřeba léčit antibiotiky. Sestřička mě píchne do prstu, vycedím něco krve a za pár minut je výsledek na světě. Doktorovi vyskočí na čela ustaraná vráska. Mám 138. Píše mi doporučení na vyšetření v nemocnici. Mám si sbalit věci, protože je ve hře i možnost, že si mě tam nechají. Doktor tipuje, že jako první dostanu kapačku na snížení horečky. Ta představa mě nadchne jako školního flinka dva roky prázdnin.
Sbalit si věci do nemocnice je pro mě činnost tak vyčerpávající, že nad obsahem zavazadla ani pořádně neuvažuji, nedivila bych se ani, kdybych pak v tašce objevila vodítko na psa. Ale kdo mě do nemocnice odveze? Je pondělní dopoledne, všichni přátelé jsou v práci… Volám tetě, jestli neví, jakou směnu má sestřenice Janička a teta říká, že mám štěstí, její dcera Jana je po noční a určitě mě odveze. A tak se během hodinky ocitám na interním příjmu slánské nemocnice.
Ošetřuje mě mladý a nesmírně příjemný lékař. Chce, aby mi sestřička změřila teplotu. Ta se ke mně blíží s takovým tím teploměrem, který se přikládá k čelu a mně bleskne hlavou, že vypadá jako jateční pistole, ale je mi fakt tak zle, že mě uklidňuje i pomyšlení, že už to budu mít za chvíli za sebou. Sestra se rozzáří: „Říkala jste, že máte horečky, ale teď teplotu vůbec nemáte.“ Odpovím, že v tom případě se stal zázrak, který se mi líbí. Sestřička se trochu zachmuří a říká, že mě radši změří ještě digitálním teploměrem v podpaží. Lékař trpělivě čeká na výsledek. „38,6“ hlásí sestra, vzdychne si, pohladí mě po rameni a chvíli i s doktorem láteří na teploměr, který mě shledal zdravou. Pak už to jde ráz na ráz. Jsem odvedena do vedlejší místnosti plné kójí, kde další pacienti čekají na vyšetření nebo přijímají infuze. Než mi sestra spustí kapačku, odebere mi spoustu krve na laboratorní vyšetření. A pak už jen hledím, jak mi to kape a kape a kape.
Po půlhodině se mi trošku uleví, ale netrvá to dlouho, protože přichází sestra a říká mi, že tu tašku, co jsem si přivezla s sebou, si převzala moje dcera, aby taška nepřekážela v ordinaci. Proboha, já ale fakt musím vypadat hrozně. Už na velvarském středisku mi v čekárně jiná pacientka říkala, že někoho tak strhaného a bílého ještě neviděla, a to jsem měla roušku. Jenže žádnou dceru bohužel nemám a sestřenice Janička je jen o 8 let mladší. Vypadá dobře, ale hele, dělí nás jen 8 let.
Chce se mi smát, ale vím, že bych se hned dusila. Nestačím sestru ani opravit, protože za ní už postává další s invalidním vozíkem, že pojedu na rentgen. Jsem odpojena od kapačky s tím, že ji doberu, až se vrátíme z rtg. Pacienti z ostatních lůžek za mnou závistivě koukají, asi je jim líto, že taky nejedou na výlet.
Pokračování příště...
