Jak jsem si šla k lékaři zlomit nohu

Když mě krční lékař pochválil, jak jsem si krásně vyléčila nemocné hlasivky, ani jeden z nás netušil, že si za chvíli zlomím nohu.

Jestli jste si právě pomysleli, že se vás určitě zase snažím rozveselit, pak vězte, že to sice ano, ale bohužel až příliš pravdivou a úplně čerstvou historkou.

Přesně před týdnem mě totiž skvělý kralupský krční lékař MUDr. Ptáčník pochválil, že jsem se 14 dní léčila ukázněně a přineslo to kýžené výsledky. Léky jsem poslušně užívala, z inhalátoru poctivě vdechovala vincentku s léčivými kapičkami, ale hlavně… celou dobu jsem mlčela jako hrdina u výslechu. To víte, hlasivky oteklé, zanícené a s roztřepenými konečky, to už si člověk hlas začne hýčkat a lékařské rady dodržovat. Zvláště člověk tak mluvný, jakým já jsem. Vždyť jsem kvůli marodění přišla i o blogerský sraz s vyhlášením blogerů roku, kde jsem si hodlala užít svoji bramborovou medaili a bylo mi fakt hodně líto, že se tam letos se spřátelenými kolegyněmi a kolegy nemůžu potkat.

A tak jsem spokojeně vyšla na chodbu kralupské polikliniky a po dvou krocích jsem letěla střemhlav. Šlápla jsem totiž do prohlubně, která má podobu malého kráteru a nachází se na chodbě v místech, kudy se vychází z krčního a pokračuje k rentgenům. Kde jinde by mělo být pro chůzi bezpečněji? Já jsem prostě v dlažbě zdravotnického zařízení žádný vykotlaný zub nečekala. Přes pravou ruku jsem měla přehozenou bundu, na břiše jsem si přidržovala kabelku, a koukat si intenzivně pod nohy, když se snažíte při procházení chodbičkou nevrážet do ostatních marodů, to fakt nelze. Skončila jsem na zemi v pozici atletického sprintera, který právě zaklekl do startovacích bloků. Dopadla jsem na levé koleno, dlaněmi na zem a pravou nohu, kterou jsem se snažila pád zabrzdit, jsem nechala za sebou právě v takové jako startovací pozici. Zkrátka kabelka ležela jinde, bunda ležela jinde a já jakbysmet.

A tak jsem se posbírala ze země, zkontrolovala jsem si odřené levé koleno, poděkovala za pomoc sestřičce z krčního a další ochotné paní, které můj držkopád viděly, ujistila jsem je, že až na to krvácející koleno jsem v pořádku a vyšla do ulic, abych stihla vlak, který mi, co nevidět, pojede. Jenže po pár metrech mi začala vypovídat službu noha. A kupodivu nikoli levá. Pravý nárt nějak divně bobtnal a z polobotky začínal přetékat. Protože jsem právě míjela jednu z mnoha vietnamských textilních prodejen, ihned jsem jim vylepšila tržbu. Koupit si lehoučké sandály byla v tu chvíli nezbytnost. U pokladny jsem naznačila, že jsem si nové obutí hned nechala na nohou a při placení jsem zjistila, že pravou rukou peněženku neotevřu. Od zápěstí k prstům bobtnala též. Vzápětí jsem nechtěně vykvikla, když jsem se snažila uchopit do prstů dvoustovku. I prodavačka pochopila, že nekvičím lakotou, ale bolestí. Odpajdala jsem před prodejnu a letmým pohledem do výlohy jsem si všimla, že se mi z obličeje nějak vytrácí barva. A přesně v tu chvíli někdo poblíž začal nahlas zpívat: Ó Velvary. Nebojte, do hlavy jsem se nepraštila, to mě jen chtěla potěšit majitelka blízkého květinářství paní Šidáková. Rovnala zrovna zboží do auta a nabídla mi svezení domů. Ona ten voňavý náklad totiž právě odvážela do své velvarské prodejny.

A tak jsme si cestou vyprávěly o cestování, paní vedoucí navštívila moc pěkná místa a já jsem se těšila, že si doma na nohu a na ruku připlácnu studený obklad, otoky splasknou a zase mi bude dobře.

A výsledek? Hlasivky mám krásně zdravé, ale nohu v nechodící sádře až po koleno. Zlomenina nártní kosti bolí fakt šíleně. Teď těmi uzdravenými hlasivkami spílám správci budovy, nebo kdo je za tu dlažbu zodpovědný, a taky evoluci, že nám nedopřála křídla.

P.S. Pokračování o tom, jak mi jednu zlomeninu sádrovali 3x – příště.