Ačkoli jsem se nezúčastnila aktivně (netančila jsem), ale pasivně (dívala jsem se, jak tančí ostatní), bude se mi stýskat.
Taneční soutěž StarDance skončila a mně bude smutno:
po kvalitní zábavě, které je v televizi stále méně,
po obdivuhodných tanečních výkonech amatérů, kteří v civilním životě vynikají v úplně jiných oborech,
po vtipném moderování Marka Ebena, který často, co slovo, to perla, co věta, to náhrdelník,
po příjemném vystupování krásné Terezy Kostkové (mimochodem, nový krátký sestřih jí moc slušel),
po živé hudbě orchestru Martina Kumžáka, jehož originální aranžmá známých melodií berou dech,
po stejně živém zpěvu Nadi Wepperové, Dashy, Dušana Kollára a Michala Cermana, protože jejich pěvecké výkony jsou strhující a jejich interpretace povyšuje hudbu o pěkných pár pater výš, pokud bych si mohla něco přát, pak koncert Kumžákova orchestru a jeho vokalistů sestavený právě z písní, které zazněly ve StarDance,
po členech poroty, kteří mi jsou sympatičtí i ve chvíli, kdy s nimi nesouhlasím, a když souhlasím, pak jde z mé strany skoro o lásku,
po slušném chování i oblečení, po inteligentním humoru, po zdvořilosti, po šarmu, po pohodě, po přátelské atmosféře, protože televize nabízejí tak málo pořadů, kde by podobným atributům byly dveře otevřeny dokořán
A ke všemu si ani nemůžu – tak jako vloni – říct: za rok nashledanou. Média dnes vypustila zmínku, že příští rok bude StarDance pauzírovat. Dva roky odmlky, to je moc dlouhá doba. To budu o dva roky starší, drony budou po obloze lítat jako silvestrovské rachejtle, Tereze Kostkové dorostou vlasy, Británie nebude v EU, Marku Ebenovi ještě víc probělí vousy…
Vypadá to, že si do října 2021 budu muset zpívat, vyprávět vtipné příhody a možná i tančit sama. Jen si ještě musím zjistit, na kolik by mě přišlo pronajmutí Moondance Orchestra Martina Kumžáka a odborné poroty v čele se Zdeňkem Chlopčíkem. Obávám se, že bez nich budou mé sobotní večery stát za starou belu. Tak sbohem, StarDance 2019.
