Bojíte se svých starších fotek, protože na nich vypadáte líp než dnes?

Vážení, můžeme si namlouvat, že si nás život vymodeloval podle našich zásluh, že zrajeme jako víno, a proto dnes vypadáme tak, jak vypadáme.

Ale pokud budeme k sobě upřímní, pak i ty z nás, kteří se při pohledu do zrcadla pravidelně nevyděsí, rozteskní fotografie, na které jsme sotva plnoletí, protože tam nám to prostě slušelo mnohem víc. Sice jsme my ženy neměly předražený sestřih od vlasového stylisty a pánové u očí pár respekt budících vráskových vějířků od úspěšně rozjeté kariéry, ale byli jsme zkrátka mladí. A mládí je make-up, který nám ani v nejdražším kosmetickém salónu nenanesou.

Následujícím třem snímkům a odstavečkům říkám „Následky zlomené nohy,“ protože mi v těchto dnech bolest s tím spojená zapříčinila tři probdělé noci. A takové jsou na probírání starých fotek jako stvořené. Je to taková tichá činnost, která neruší rodinu, protože u ní neřvete góóól, jako když si pouštíte záznam hokejového finále z Nagana.

Pro první noční bdění jsem vylovila retro fotografii z dovolené v Peci pod Sněžkou. Vycestovala jsem tam tehdy s kamarádkou Jitkou. Byla to Husova nebo Žižkova bouda? To si teď nějak nemůžu vybavit. Ale naprosto přesně si vybavuji, že to bylo v červnu, že jsme z domova odjížděly za slunečného počasí, které už 14 dní horce panovalo, ale hned první den pobytu se nebe zakabonilo a nám pak v Krkonoších dokonce sněžilo. Byly jsme nekonečně mladé a svobodné. A do Jitky se tehdy zakoukal hlavní kuchař. Sympaťák, věkem k nám pasoval, bývalý nadějný lyžař, kterému úraz nedopřál rozvinout sportovní kariéru. Přála bych vám vidět nejen závistivé pohledy spolustrávníků, ale hlavně ty dvě přepychové porce obřích bifteků, které nám servírka přinesla, když se konala slavnostní večeře na rozloučenou. Bifteky konzumovali samozřejmě všichni rekreanti, ale moje a Jitčina protekční porce byla na první pohled nadstandardní... řeknu vám, být to dneska, tak si naši večeři celá jídelna fotí do mobilů :-)

Druhá nespavá noc mi do ruky vložila další, lety prověřený záběr. Jak bych mohla zapomenout. Tři týdny dovolené v bulharské Albeně. Byly to 3 týdny krásného počasí, pršelo jen 2x, a to ještě v noci. Den před odjezdem mě kamarádka vyfotila na břehu moře. A já jsem až doma, když jsem si nechala udělat fotky, zjistila, že jsou na snímku zachyceni i ostatní turisté koupající se v moři. Ten kontrast je k popukání. Já bílá jako syreček a za mnou černá záda. Já jsem se prostě nikdy neopálila. Ani nejštědřejší sluneční paprsky můj pigment nikdy nevyprovokovaly k činnosti. Proto není divu, že se někteří účastníci zájezdu, kteří nás po těch třech týdnech střídali, domnívali, že jsem přijela s nimi. My odjíždějící jsme měli batohy a kufry naskládané před bungalovy a ti, co čerstvě přicestovali též. Jenže my odjíždějící už jsme se mezi sebou samozřejmě dobře znali, zatímco noví rekreanti se drželi zaručeného orientačního bodu. Kdo je opálený jako ašant, ten odjíždí domů, a ti barevně vycmrndlí přijeli s nimi. „Slečno, vypadá to, že se tady vyznáte, asi jste tu už byla, mohli bychom se k vám připojit, až se půjde na večeři, my tu ještě nikam netrefíme?“ ptal se mě starší pán a jeho žena se na mě vlídně usmívala. Když jsem jim vysvětlila, jak se věci mají a viděli, že fakt odjíždím, tak si chvíli mysleli, že si z nich nevhodně střílím.

Při třetí probdělé noci jsem objevila fotografii, na kterou jsem zůstala v úžasu hledět. Už dlouho se mi do ruky nedostala. Je mi na ní 17 let. Stává se vám, že se na dávném záběru sice poznáváte, ale už si nevzpomínáte, co jste si tehdy mysleli, co jste si představovali a chtěli od života? Tak já to mám naopak. Skoro se nepoznávám, ale vím naprosto přesně, co jsem si tehdy myslela, po čem jsem toužila, i to, co jsem od života čekala... Bože můj, jako by to bylo včera. Jenže ono to bylo už předevčírem. A přitom je věčná škoda, že to nebude až zítra.

Abych pravdu řekla, z toho, co jsem si tehdy vysnívala, se mi nesplnilo vlastně nic. Rozhodně ne to hlavní. Ale další roky mě naučily, že se nesmím litovat, musím žít to, co mám, čím mě život obdařil a radovat se z toho. A tak to s chutí dělám.

A co při pohledu na svoje staré fotky cítíte vy? Napište mi o tom. Ale slušně, prosím :-) :-) :-)