Vzpomínky na radostné dětství

V tento čas se často vracím ve svých vzpomínkách na své dětství, možná je to nostalgie, jak rychle nám ta léta přibývají a asi každý z nás podvědomě potlačuje v sobě většinu špatných zážitků a vybavují se ty pěkné, na které se tak snadno nezapomíná.

Rodiče se brali po měnové reformě, tedy začínali od bodu nula, za všechny úspory si maminka koupila jedno povlečení na peřiny, tatínek přišel na svatbu s aktovkou a v ní měl pyjamo, požehnání se mu z domu nedostalo, ze sedmi sourozenců se až do smrti jeho matky, stýkal pouze se dvěma. My jejich pozdější děti jsme tuto babičku nikdy nepoznaly a viděla jsem si jedinkrát a to při jejím pohřbu v rakvi. Ačkoli jsme bydleli v jedné vesnici, nikdy nám nikdo neřekl, že je to naše rodina. Svatba mých rodičů nezačala právě šťastně, brali se v lednu, ten den bylo obrovské náledí a tatínek naboural půjčené auto, ještěže se nikomu nic nestalo, takže začínali s dluhem. První dítě, byl to chlapeček, jim zemřelo den po porodu. Další morová rána. Pak další dítě nepřicházelo. Protože byli oba velmi skromní a pracovití, postavili si rodinný domek, nadřeli se pořádně i když jim velmi pomáhali maminčini rodiče. Po třech letech jsem se narodila já, byli velmi šťastni, to ovšem netušili, že až časem zjistí, že jsem těsně po narození dostala dětskou mozkovou obrnu, to začali tušit až časem, kdy jsem jim nechodila. Přišla pro ně další těžká rána, měla jsem půl roku a mladí hloupí kluci zavraždili mého dědečka. Snad všechny tyto těžkosti a obrovská pomoc a láska naší babičky způsobily, že se naši velmi semkli k sobě, všechno dělali spolu a nepamatuji se, že byla nás byly hádky, nebo snad tichá domácnost. Po dalších třech letech se narodila sestra, ta byla naštěstí zdravá a pěkná čertice. Rodiče se velmi trápili, protože jim dětská lékařka odmítala pomoc, řekla jim, že jsou líní mě vozit na kočárku, nakonec se vydali bez jakéhokoliv doporučení do okresní nemocnice a bezradně tam postávali, až se jich jeden primář zeptal, co potřebují. Byl to dětský lékař, ale specialista na srdíčka, přesto se hned mého případu ujal, přímo z ordinace telefonoval oné dětské lékařce, přeškolené zubařce a tak ji seřval, že by si pes od ní kůrku chleba nevzal. Celé dětství se o moje léčení staral již pouze on a jeho zásluhou chodím, sice všelijak, ale jsem schopna žít plnohodnotný život. Další zásluhou bylo, že rodiče nepřipustili, abych byla odložena někde do ústavu a i přes protesty tehdejšího řídícího učitele, jsem chodila do školy se zdravými dětmi, naštěstí jsem se dobře učila, takže si děti i lidé ve vsi zvykli a nikdy jsem nezažila, že by se mi někdo posmíval, je to jejich zásluha, že ačkoliv téměř neslyšící a bez pomoci kantorů, jsem mohla vystudovat. Určitě to byla pro rodiče obrovská oběť,často jsem bývala i půl roku v lázních, peněz nazbyt nebylo, ale tady naším velmi pomohla babička, převzala veškerou péči o nás dvě, někdy nás až nekřešťansky rozmazlovala, ale tím umožnila mamince, že mohla přijmout velmi náročné povolání v sousední vesnici vedla hostinec s ubytováním, byl to obrovský zápřah, často jezdila domů jen jednou za týden a otec z práce přímo za ní, aby jí pomáhal, většinou přijel nadělat dříví, přivezl maso, obdělal políčko, mamka přijela vyprat a udělat velký úklid. Přes všechnu dřinu se snažili, abychom byly hezky oblékané, v cizině jsme nikdy nebyli, na to nebyl nikdy čas ani dostatek financí, ale skoro každý víkend jsme jeli v pátek do školy s věcmi i na pondělí a pomáhali naším v hospodě, nadělali jsme se, ale tak užili spoustu zábavy, kterou bysme doma třeba nikdy nepoznaly, naučila jem se hrát šachy, poznala mnoho nových přátel. Střílela ze vzduchovky, luštila s hosty křížovky, pivo dokáži natočit ještě dnes, velmi rády na to vzpomínáme. Každý měsíc si rodiče vyšetřili čas a jezdili jsme po hradech a zámcích, jeskyních, různých památkách, když bylo hezky tak na koupaliště, v zimě nás tatínek učil bruslit a lyžovat, nepamatuji se, že by v naší vísce byli tak skvělí rodiče. Podporovali mě ve čtení, u nás se nikdy nešetřilo na jídle, knížkách ani dostupných hračkách a oblečení. Velmi ráda vzpomínám na naše výlety, dokázali jsme si zpívat celou cestu autem asi nás považovali za cvoky, ale my byli spolu šťastní. Stále vzpomínám na milovanou babičku, která již není mezi námi třicet pět let a dodnes ji miluji, s jakou láskou o nás pečovala. Škoda, že se nedožila vnoučat, jak ta se na ně vždycky těšívala. Když jsme se sestrou měly děti, často švagr obdivoval, jak naši vzali děti na koupaliště, výlet do přírody, říkal nám, že tohle nikdy za svého dětství nezažil, že by je jeho rodiče kamkoli vzali, má naše rodiče velmi rád a obětavě jim pomáhá, když již nemohou pracovat, tak jak byli celý život zvyklí. Nikdy nebyli naši na dovolené, ale nám nic nescházelo a lásku a starostlivou péči dokáži ocenit až nyní. Často dnes lituji, že jsem často použila tvrdá slova, která již nejdou vzít zpátky, věci, které je trápily, snažila se rodičům alespoň trochu zpříjemnit velmi těžké stáří. Nevím na kolik se to povedlo, ale určitě jsem jim nikdy nevrátila to, co oni dělali pro nás. Největší radost měli z pravnoučat, to jim ani nevadil ten rámus a nepořádek, jen se těšívali až zase přijedou. Proč právě dnes tak s láskou vzpomínám na své dětství? Vím, že už nám zbývá velmi málo společného času, tatínek již loni opustil tento svět a děsím se, že jednou už nebudu moci si s nikým popovídat, poradit se, projevit svou vděčnost za všechnu tu oběť, kterou pro nás dělali. Maminka již se nedokáže vzchopit, nedokáže bez svého milovaného žít a my ji ho nedokážeme nahradit. Jedině mě těší, že naši prožili velmi krásné manželství plné porozumění a lásky. Bohužel již brzy přijdu do rodného domu a bude tu tak prázdno…